Nestihli jste některou z našich akcí? Nebo Vás prostě jenom zajímají nejdůležitější informace, které zazněly? V jednoduchosti je krása. Rozhodli jsme se proto, že všechny reporty, videa, fotografie a tiskové zprávy dáme přehledně na jedno místo. Ať už hledáte cokoliv, určitě jste tu správně. Teď už Vám nic důležitého neuteče.

PODÍVEJTE SE NA DALŠÍ ANALÝZY

6. 11. 2019

V české politice není o paradoxní situace nouze. Některé jsou úsměvné, jako když se ortodoxní komunisté dožadují vyrovnanějšího rozpočtu s argumentem, aby ČR na tom byla lépe v ryze kapitalistických ekonomických ukazatelích. Některé už tak úsměvné nejsou. Příkladem je situace, kdy česká veřejnost zjistí, že existují dvě kategorie občanů – nedotknutelný suverén a ostatní plebs.

Drama okolo hledání Peroutkova článku Hitler je gentleman se již dávno změnilo ve frašku. Zápletku, ohledně několik desítek let starého a pravděpodobně nikdy neexistujícího textu, není nutné připomínat. Mnohem zajímavější je ale judikatura případu. Ta poodhalila jeden podstatný nepříliš pozitivní rys našeho právního systému: Prezident je za své výroky neodpovědný a za jeho přešlapy bude platit ministerstvo financí. Tedy v konečném důsledku my všichni.

Případná a dokázaná lež, pronesená prezidentem a Milošem Zemanem v jedné osobě, má být dle Nejvyššího soudu vypořádána jako nesprávný úřední postup. Takový verdikt padl ve sporu prezidenta a jeho poradce z dob dávno minulých Zdeňka Šarapatky. Soud rozhodl, že za lež pronesenou ústy prezidenta republiky má platit ministerstvo financí. Omluva sice nepadne, ale alespoň je přiznána finanční kompenzace (Guryčová 2019).

Takový stav je rozhodně problematický. Občanu České republiky chybí jakákoliv možnost žalovat osobu Miloše Zemana. Je pravda, že Zeman je prezidentem 24 hodin denně 7 dní v týdnu, jak při oficiálních událostech, tak i když doma uléhá v pyžamu do postele. Pokud jsme si ale všichni před zákonem rovni, tak jedna osoba, jenž zrovna na chvíli zastává nejvyšší úřad, nemůže být zvýhodněna na úkor ostatních jen proto, že se ho žaloba na ochranu osobnosti netýká. To následně implikuje, že prezident – tak jako Miloš Zeman – může říkat, co se mu zlíbí, ale ostatním by za stejná slova hrozil soud a případná náhrada škody z jejich kapsy.

Dále je tu ještě horší scénář. V případě, že se vám nelíbí, jak prezident mluví o vašich dávno zesnulých příbuzných, může soud dospět k překvapivému závěru. Tím je, že pro vyjadřování prezidenta stanovený postup neexistuje, proto se prezident nesprávného postupu dopustit ani nemůže (Gavriněv 2019). Žádná omluva a také žádná kompenzace.

Problém je tedy ve dvou oddělených věcech. Zaprvé prezident tu a tam neříká pravdu. S tím se budeme jednoduše muset smířit a vinit z toho můžeme pouze sebe, jelikož jsme pro prezidenta buď hlasovali, či jsme podpořili kandidáta, který prohrál, nebo jsme seděli během voleb doma, což vše vyjde v podstatě nastejno.

Zdánlivě utěšit nás může fakt, že lhaní, přesněji publikování informací, které nejsou objektivně pravdivé, je v politice běžné, a to i ve vyspělých demokraciích typu USA. Přešlapy Donalda Trumpa jsou známé. Velmi volným vztahem k pravdě proslula i republikánská poslankyně a bývalá prezidentská kandidátka Michele Bachmann. Ta v roce 2010 obvinila demokratku Nancy Pelosi, že utratila z kapes daňových poplatníků 10 000 dolarů za alkohol při mezinárodních letech. Záhy vyšlo najevo, že Pelosi alkohol nepije a účet za drinky, které si objednali jiní členové delegace, dělal 560 dolarů a 28 centů. Bachmann se neomluvila. Ostatně její výrok byl factcheckingovou stránkou Politifact zařazen do kategorie Pants on fire, tj. horší než lež (Black 2010). Černá ovce se prostě najde všude.

Otázkou je, zda by neměl existovat zákon, který by lhaní politikům zakazoval. Jakkoliv se to zdá absurdní, někde se s tím setkat můžeme. Proti lhářům asi nejtvrději zakročují ve Velké Británii, ale záleží, komu věšíte bulíky na nos. Dle některých právních výkladů by počínání toho, kdo by lhal Jejímu veličenstvu a uvedl by ji v omyl, mohlo být klasifikováno jako zrada či dokonce jako velezrada.

Stále platný britský zákon o velezradě z roku 1351 říká, že kdokoliv, kdo plánuje zavraždění člena královské rodiny, dopustí se cizoložství s chotí krále, s nejstarší dcerou krále či s chotí nástupce trůnu, bude usilovat o změnu pořadí nástupnictví na trůn, či se spojí s cizí mocností za účelem invaze do Británie, může být odsouzen k doživotnímu vězení, do roku 1998 dokonce i k trestu smrti (Treason Act 1351; Crime and Disorder Act 1998). Ačkoliv lhaní královně není v zákoně přímo uvedeno, za určitých okolností by záměrné uvedení královny v omyl mohlo být považováno za zradu a trestáno.

Záleží tak na míře provinění. Pokud byste při konverzaci s královnou zalhali o své váze či věku, pravděpodobně by to pro uvržení do Toweru nestačilo. Pokud byste jako britský ministr financí lhal královně o ekonomickém stavu země, pak by možná vláda Spojeného království musela vypsat výběrové řízení na popravčího. Co ale zákon vůbec nepředpokládá, je situace, při které by se sám monarcha dopouštěl lži. To je signifikantní, jelikož se automaticky předpokládá, že královna prostě nelže. Až tak jednoduché to může být. Britové si asi neumí představit situaci, že by Alžběta II. podcenila rešerši a během proslovu by nepravdivě prohlásila o siru Arthuru Conanu Doylovi, že sympatizoval s Hitlerem.

Zpátky domů! Druhá věc je totiž zcela chybějící protiváha či brzda vůči prezidentovi, který je dnes prakticky bez kontroly a stát může jen látat jeho prohřešky jakýmsi lidově řečeno držhubným. Dnes jsou ke korekci prezidentových kroků reálné pouze dvě cesty. První je regulace přísunu finančních prostředků. Pokud by parlament snižoval rozpočet prezidentské kanceláři o sumu částek, kterou muselo ministerstvo financí vyplatit vítězům sporů, získáme alespoň hypotetický limit toho, kolik lidí může prezident pozurážet.

Druhá možnost je odvolání z funkce parlamentem. Tento postup, jak jsme viděli v nedávné době, je kriticky závislý na rozložení sil v obou komorách. Navíc odvolat prezidenta kvůli jedné konkrétní chybě (jakkoliv zraňující), se zdá zbytečně hysterické. Proto by měl vzniknout třetí a na parlamentu a vládě zcela nezávislý institut odvolání prezidenta v referendu. Občany byl zvolen, občany může být sesazen. Možnost odvolání na základě všeobecného rozčarování by mohla prezidenta (a to jakéhokoliv) korigovat v jeho výrocích. A to nejen vůči jednotlivým lidem, ale i vůči vládě či zahraniční politice. O to víc, když se v roce 2013 zavázal „být prezidentem všech občanů bez rozdílu jejich politických názorů“ (Zeman 2013).

Komentář – Karel Sál, listopad 2019

Black, E. (2010): „Why don’t politicians apologize when caught telling a whopper?“ In: Minnpost. publik. 30. 9. 2010. online

Crime and Disorder Act (1998): UK Public General Acts 1998 c. 37. online

Gavriněv, V. (2019): „Soud v kauze Peroutka řekl, že stát se nemusí omlouvat za prezidenta.“ In: Seznamzprávy.cz. publik: 14. 10. 2019. online

Guryčová,K. (2019): „Za Zemanova slova o Šarapatkovi se ministerstvo zatím omlouvat nemusí. Proti verdiktu se odvolalo.“ In: iRozhlas.cz. publik.: 6. 9. 2019. online

Treason Act (1351): Acts of the English Parliament 1351 c. 2 (Regnal. 25_Edw_3_Stat_5) Section II. online

Zeman, M. (2013): „DOKUMENT: Inaugurační projev Miloše Zemana.“ In: Idnes.cz. publik.: 8. 3. 2013. online

PDF ke stažení