Bezpečnost škol se v posledních letech stala jedním z nejcitlivějších témat veřejné debaty. Tragédie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, útoky na školách v Česku i zahraničí nebo rostoucí počet případů agresivního chování a psychických problémů mezi mladistvými ukázaly, že školy čelí výrazně složitějším bezpečnostním rizikům než dříve. Konference Bezpečná škola 2026 otevřela diskusi o tom, jak se proměňuje problematika bezpečnosti. Vedle fyzické ochrany budov se stále více řeší také prevence násilí, krizová připravenost, vliv sociálních sítí, online radikalizace nebo zhoršující se duševní zdraví dětí a dospívajících. Školy zároveň upozorňují, že bez spolupráce státu, rodin, policie a odborných institucí nelze odpovědnost za bezpečnost přenášet pouze na pedagogy a vedení škol.

Robert Králíček, poslanec a člen Výboru pro bezpečnost

Bezpečnost škol vnímá veřejnost výrazně citlivěji než dříve, mimo jiné i kvůli tragickým událostem posledních let. Poslanec a člen výboru pro bezpečnost Robert Králíček připomněl nejen útok na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, ale i další případy násilí spojené s mladistvými útočníky. Školy výrazně posílily krizovou připravenost, spolupráci s policií i preventivní opatření. „Není možné přistoupit na to, že školní docházka bude pro naše děti loterie,“ uvedl. Králíček ale zdůraznil, že samotná technická opatření nestačí a bezpečnost musí být součástí širší společenské i politické debaty.

Roman Bruník, DESA Group

Téma bezpečnosti škol už dnes není podle bezpečnostního experta Romana Bruníka výhradně otázkou odborné diskuse. Pro mnoho lidí má i silný osobní rozměr. Je důležité otevřeně mluvit o rizicích, inspirovat se zkušenostmi ze zahraničí a hledat konkrétní řešení, která budou školy schopny skutečně využívat v praxi. Cílem není vytvářet atmosféru strachu, ale maximálně posílit bezpečí dětí, studentů i zaměstnanců škol. „Všichni máme stejný cíl – aby se děti ze školy vracely domů živé, zdravé a v bezpečí,“ řekl.

Jak to vidí školy – jsou peníze klíčem k větší bezpečnosti?

Hosté:
Barbora Schneiderová, ředitelka, Základní škola Za Chlumem, Bílina
Marcela Davídková Antošová, ředitelka, Střední škola elektrotechniky, multimédií a informatiky
Radek Polma, ředitel kanceláře, Asociace krajů České republiky

Debata o bezpečnosti škol se v praktické rovině stočila k otázce, co dnes školy skutečně zvládají vlastními silami a kde už narážejí na limity systému. Ředitelky škol Barbora Schneiderová a Marcela Davídková Antošová upozorňovaly, že bezpečnost už zdaleka neznamená jen zamčené dveře nebo kamerové systémy. Výrazně větším problémem je podle nich psychická nepohoda dětí, agresivita, sebepoškozování, závislosti nebo rostoucí tlak na učitele a vedení škol. Situace se podle ředitele kanceláře Asociace krajů České republiky Radka Polmy výrazně proměnila například kvůli sociálním sítím, kyberšikaně nebo radikalizaci mladistvých. „Dnes máme úplně nové typy hrozeb, na které školy dříve nebyly připravené,“ uvedl.

Základní škola Za Chlumem v Bílině dlouhodobě řeší náročné sociální i bezpečnostní situace. Její ředitelka Barbora Schneiderová popsala, že školy často formálně splňují požadavky na krizové plány, metodiky nebo bezpečnostní dokumentaci, to ale samo o sobě neznamená, že se skutečné problémy daří řešit. Podle ní se o řadě témat stále mluví příliš málo a školy zůstávají s některými situacemi osamocené.

Ředitelé škol se tak leckdy stávají krizovými manažery, často ale bez dostatečné podpory, jasné metodiky nebo personálního zajištění. Radek Polma ovšem připomněl, že bezpečnost škol nelze chápat pouze jako odpovědnost jednotlivých vedoucích pracovníků škol. Podle něj jde o víceúrovňový systém, ve kterém musí spolupracovat stát, kraje, obce, školy i bezpečnostní složky. Systém ale naráží mimo jiné také na výrazné rozdíly mezi jednotlivými regiony. Zatímco některé instituce mají podporu zřizovatelů i vlastní investiční prostředky, jiné podle diskutujících fungují pouze díky osobnímu nasazení vedení a zaměstnanců.

Psychická nepohoda jako nové riziko

Diskutující se shodovali, že technická opatření sama o sobě bezpečnost nezajistí. Školy podle nich často nemají dostatek financí ani personálu pro správu bezpečnostních systémů, jejich údržbu nebo každodenní provoz. Podle Davídkové Antošové školy, které investují do zabezpečení, narážejí na limity legislativy nebo nedostatek odborných pracovníků. Schneiderová vyzdvihla, že bezpečnostní audity po tragédii na Filozofické fakultě často odhalily problémy, jejichž řešení je finančně nebo organizačně velmi náročné. „Začaly se dělat bezpečnostní audity, ale řada opatření nakonec zůstala jen na papíře,“ uvedla.

Počet žáků s psychickými obtížemi výrazně roste, školy ale nemají dostatek psychologů, speciálních pedagogů ani dalších odborníků, aby mohly situaci efektivně řešit. „Dříve šlo o jednotky procent, dnes jsou to desítky procent,“ popsala Davídková Antošová zkušenost ze své školy. Podle ní se stále častěji řeší situace, kdy děti nezvládají běžnou výuku, nejsou schopny vstoupit do třídy nebo potřebují akutní pomoc integrovaného záchranného systému.

Školám dnes chybí především dlouhodobý systém podpory, dostupnost odborné pomoci a jasně rozdělené kompetence. Bezpečnost podle řečníků nelze postavit pouze na jednotlivých technologiích nebo formálních dokumentech, ale na funkční spolupráci, prevenci a schopnosti reagovat na stále složitější problémy, které školy každodenně řeší.

Kdo nese odpovědnost za bezpečnost na školách?

Hosté:
Zuzana Pidrmanová, vedoucí odboru prevence, Policejní prezidium
Filip Říha, vrchní ředitel sekce vnitřní bezpečnosti a policejního vzdělávání, Ministerstvo vnitra
Břetislav Brejcha, ředitel, NCTEKK
Jan Mareš, vrchní ředitel sekce, MŠMT

Školy se v posledních letech dostaly do situace, kdy kromě vzdělávání stále častěji řeší psychické problémy dětí, agresivní chování, kyberšikanu, radikalizaci i krizové situace, na které nejsou personálně ani odborně připravené. Je proto namístě ptát se, kde skutečně končí role pedagoga či ředitele a začíná role psychologa nebo bezpečnostního experta. Samotné vzdělávací instituce nemohou bezpečnost zvládat bez podpory státu, policie, rodin a dalších institucí.

Zástupce Ministerstva školství Jan Mareš podotkl, že školy se musí vypořádávat s velkým množstvím metodik, doporučení a požadavků. Ty jsou přitom obtížně převoditelné do každodenní praxe. Není podle něj možné vytvořit jeden univerzální bezpečnostní standard pro všechny školy napříč všemi regiony, protože každá funguje v odlišných podmínkách. Stát by měl především nastavit základní rámec a podporovat instituce v tom, aby si bezpečnostní opatření dokázaly přizpůsobit vlastním potřebám.

Bezpečnost na školách nelze oddělovat od širších problémů společnosti, mezi které patří násilí v online prostředí, radikalizace mladistvých, frustrace části mladé generace nebo oslabování autority školy a učitelů. Podle Filipa Říhy z Ministerstva vnitra je důležité, aby stát vysílal jasný signál, že agresivní chování vůči učitelům nebo spolužákům není přijatelné. „Musíme znovu otevřít debatu o respektu k autoritě učitele a školy,“ zaznělo během panelu.

Role Ministerstva vnitra je především metodická a preventivní, zejména v oblasti ochrany měkkých cílů a prevence kriminality. Říha upozornil, že samotné metodiky a krizové plány nestačí, pokud školy zůstávají s problémy osamocené. Významnou roli podle něj hraje především regionální spolupráce mezi školami, samosprávami, policií, psychology a dalšími institucemi. Proto resort podporuje programy prevence kriminality i ochrany měkkých cílů, které mají pomoci například s bezpečnostními audity, komunikací nebo krizovým plánováním.

Bezpečnost začíná prevencí

Bezpečnostní rizika ale často přicházejí přímo zevnitř systému. Školy stále častěji řeší psychické obtíže žáků, sebepoškozování, online kriminalitu, závislosti nebo frustraci spojenou se sociálními sítěmi. Zuzana Pidrmanová z Policejního prezidia připomněla, že dnešní děti už nevnímají rozdíl mezi online a offline světem. Stejně jako ostatní řečníci i ona vyzdvihla rostoucí roli odborných asistentů, poradců a školních psychologů. Klíčové je totiž včasné rozpoznání varovných signálů, vést funkční komunikaci mezi školou a rodinou a schopnost všímat si změn v chování dětí.

Za alarmující označila Pidrmanová například rostoucí počet psychických problémů, agresivních projevů i případů sebepoškozování mezi mladistvými. Velkou roli podle ní hrají také sociální sítě, které způsobují frustraci části mladých lidí, kteří se pak cítí izolovaní nebo dlouhodobě neúspěšní. „Dříve jsme se báli o děti, aby jim někdo neublížil. Dnes se bojíme, aby neublížily samy sobě nebo někomu jinému,“ shrnula proměnu bezpečnostních rizik.

Bezesporu nejdůležitější roli hrají rodiče, kteří mají s dětmi každodenní kontakt. Přesto ředitelé škol upozorňují, že právě školy často suplují funkce, které dříve plnila rodina nebo širší komunita. Podle diskutujících ale školy nemohou nést odpovědnost za všechny problémy společnosti. Zaznívala proto potřeba větší podpory pedagogů, rychlejších postupů při řešení krizových situací i jasnějších pravidel pro ochranu učitelů a ostatních žáků v případech agresivního chování.

Bezpečnost škol nelze postavit pouze na jednotlivých opatřeních nebo metodikách. Fungovat může pouze systém, ve kterém spolupracují školy, rodiče, policie, samosprávy, psychologické služby i stát. Bez podobné koordinace hrozí, že školy zůstanou pod tlakem stále složitějších problémů samy.

Jsou moderní technologie odpovědí na bezpečnostní hrozby?

Hosté:
Dalibor Smažinka, Axis Communications
Roman Bruník, DESA Group
Libor Sladký, Asociace Bezpečná škola
Miroslav Pavelka, ČZU

Dokážou moderní technologie skutečně zvýšit bezpečnost škol? Technologická řešení mohou školám výrazně pomoci, samy o sobě ale bezpečnost nezajistí. Klíčová je především promyšlená koncepce, schopnost škol technologie správně využívat a propojit příslušná opatření s prevencí, komunikací a vzděláváním.

V posledních letech se bezpečnostní technologie výrazně posunuly a dnes už nejde pouze o klasické kamerové systémy. Moderní systémy podle zástupce společnosti Axis Communications Dalibora Smažinky dokážou v reálném čase analyzovat rizikové situace, detekovat křik, agresivní chování, zbraně nebo nestandardní pohyb osob a okamžitě upozornit bezpečnostní složky. Stejně důležitá jako technika je ale rychlost reakce. „Kamera už dnes není jen zařízení, které něco nahrává. Funguje jako senzor, který dokáže upozornit, že se děje něco neobvyklého,“ řekl Smažinka během debaty. Zároveň ale upozornil, že školy často narážejí na nekoncepční řešení, nedostatek financí i absenci odborníků, kteří by systémy dokázali správně spravovat.

Na problém nekoncepčních investic navázal Libor Sladký z Asociace Bezpečná škola. Řada škol pořizuje technologie izolovaně, bez bezpečnostního projektu a bez jasně nastaveného režimu fungování školy. Samotné kamery nebo přístupové systémy pak často neplní svůj účel. „Technologie musí vycházet z konkrétních potřeb školy a z bezpečnostního projektu. Jinak zůstane bezpečnost jen na papíře,“ upozornil Sladký. Asociace Bezpečná škola dlouhodobě prosazuje komplexní přístup, který kombinuje technická opatření, vzdělávání zaměstnanců i pravidelné bezpečnostní audity.

Nebezpečí už není jen za dveřmi

Významným tématem byla také samotná proměna bezpečnostních rizik. Zatímco dříve vzdělávací instituce řešily především hrozbu vnějšího útočníka, dnes stále častěji přichází problém zevnitř školního prostředí. Roman Bruník z DESA Group připomněl, že řada nejzávažnějších incidentů posledních let byla spojena s lidmi, kteří byli součástí školy nebo do ní měli legitimní přístup. Podle něj proto nestačí zaměřit se pouze na ochranu vstupů do budovy. „Nebezpečí dnes nemusí přicházet zvenku. Často jde o člověka, který do školy patří,“ upozornil. Velký důraz kladl také na schopnost škol rozpoznávat varovné signály a pracovat s preventivní komunikací.

Kamerové systémy sice představují základní bezpečnostní prvek, řada škol ale musí řešit možnost porušování pravidel ochrany osobních údajů. Podle Miroslava Pavelky z České zemědělské univerzity ale instituce často pracují s chybným výkladem GDPR a kvůli obavám z právních problémů vybrané bezpečnostní nástroje vůbec nevyužívají. Ochranu života a zdraví přitom považuje za legitimní důvod pro využívání moderních bezpečnostních technologií, včetně umělé inteligence.

Řečníci popsali systémy, které dokážou vyhodnocovat neobvyklé chování, analyzovat pohyb osob nebo detekovat zvuky spojené s násilím. Podobné technologie mohou výrazně zkrátit reakční dobu při krizových situacích. Zároveň je ale podle expertů nutné zachovat lidský úsudek, dbát na prevenci a budovat bezpečnou atmosféru ve škole. I přes všechny systémy, technologie a AI zůstává základem funkční komunikace, připravenost zaměstnanců a schopnost škol včas reagovat na varovné signály.

Na druhou stranu se diskutující shodli, že pedagogové nemohou zároveň plnit roli bezpečnostních specialistů, AI techniků nebo krizových manažerů. Právě proto je tak důležitá systematická podpora škol, jednotné metodiky a dlouhodobý přístup k bezpečnosti, který není založen pouze na jednorázových investicích po mimořádných událostech.

Závěrečná shrnutí a doporučení

· Bezpečnost škol nespočívá pouze v technickém zabezpečení budov. Vedle kamerových systémů a krizových plánů je nutné posilovat také prevenci, práci s duševním zdravím a schopnost pedagogů včas rozpoznávat rizikové chování.
· Školy řeší problémy, které výrazně přesahují běžnou pedagogickou práci. Učitelé a ředitelé se dostávají do role krizových manažerů nebo psychologů.
· Podpora škol by měla být systémová. Bezpečnost nelze dlouhodobě stavět na individuálním nasazení pedagogů nebo jednotlivých zřizovatelů.
· Regionální síť kontaktů a rychlá komunikace mohou výrazně pomoci při řešení krizových situací i preventivní práci.
· Stále větší bezpečnostní výzvou se stává online prostředí, sociální sítě a radikalizace části mladých lidí.