Zná to asi každý vysokoškolák. První týden semestru, úvodní přednášky a v nich požadavky na splnění kurzu – seminární práce, prezentace, závěrečná ústní zkouška… Čeho si ale jako studentka všímám, je rostoucí množství těchto drobnějších aktivit, které jsou k zisku kreditů třeba splnit. A tento trend nelze přikládat vyšší náročnosti studia v průběhu semestrů, protože kurzy nemají přesnou časovou posloupnost. Co v tom však hraje zásadní roli, je masivní rozvoj nástrojů generativní umělé inteligence – té inteligence, která byla při mém nástupu na VŠ dostupná sotva jako demoverze ChatGPT.

A právě zde narážíme na kámen úrazu. Vedení škol i samotní vyučující si jsou velmi dobře vědomi existence AI i jejích rostoucích schopností. Zároveň moc dobře vědí, jak k jejímu využití řada studentů přistupuje, a proto se rozhodli zavést protiopatření. Zavádí se obecná univerzitní pravidla, ke kterým si ale každý vyučující přidává svá vlastní interní nařízení. Výsledkem je nepřehledná džungle, ve které student vůbec netuší, podle jakých pravidel vlastně hraje: „AI smíte používat jako nástroj k brainstormingu, nicméně ne na samotnou analýzu.“ „Víme, že na rešerši čím dál více, využíváte AI – ostatně my také – ale pozor na plagiát…“ „Vzhledem k tomu, že pro zpracování tohoto zadání určitě použijete AI, tak vám zkracujeme čas na odevzdání.“