V pátek 13. června 2025 jsme se všichni probudili do situace, kdy na nás vyskakovaly články s titulky jako „Izrael v noci zaútočil na Írán“, „Válka na Blízkém východě je pravděpodobnější než kdy dřív“, „Írán vyslal na Izrael 150 raket“ a „Izrael čelil raketám z Íránu, byla to odveta za jeho vojenskou operaci“. Pro většinu lidí to byla jen další vlna napětí z Blízkého východu. Ale pro mě, studentku mezinárodních vztahů, to byl moment, kdy se teorie a přednášky proměnily ve velmi reálný otřes.

Izraelský letecký útok na více než 100 cílů napříč Íránem byl mimořádně rozsáhlý. Oficiálně šlo o snahu ochromit jaderný program Teheránu a zabránit jeho údajné snaze vyrobit jadernou zbraň. Izrael se zaměřil nejen na zařízení jaderného programu v Natanzu, ale také na klíčové představitele Islámských revolučních gard a, kontroverzně, i na fyzickou likvidaci významných jaderných vědců. V pozadí celého konfliktu ale zůstává dlouhodobá nedůvěra a vnímání druhé strany jako zásadní bezpečnostní hrozby, Izrael se obává jaderného Íránu, zatímco Írán považuje izraelské údery za zásahy narušující svou suverenitu. Írán reagoval rychle a tvrdě, stovkami raket a dronů, které zasáhly izraelská města včetně Tel Avivu a Haify. Odpověď byla silná, ale nikoli překvapivá. Právě tahle eskalace se vznášela ve vzduchu jako těžký, dusivý mrak.