Za šestnáct let v křesle německé kancléřky si Angela Merkel vysloužila několik lichotivých i méně lichotivých přezdívek. Vedle Mutti nebo Angely Machiavelli se s jejím jménem pojilo také označení „nejmocnější žena světa” nebo „lídryně západu”. Tyto přívlastky jsou pochopitelně nadnesené, vypovídají však o popularitě, kterou si Angela Merkel dokázala po celou dobu své kariéry udržet navzdory některým kontroverzním rozhodnutím. Těmi byly například přístup k Řecku během krize eurozóny, přijímání migrantů během uprchlické krize či rozhodnutí zrušit v Německu jaderné elektrárny (poslední se má zavřít již příští rok).

Angele Merkel se nedá upřít schopnost vyjednávat kompromisy a vybruslit z krizí s hlavou vztyčenou. Její kritici by ale zajisté namítli, že její opěvovaná stabilita, schopnost docílit kompromisu a zachovat si podporu veřejnosti, jsou ve skutečnosti jen jiná označení pro oportunismus a neochotu riskovat za ambicióznější cíle. Ne náhodou se v německém slangu začalo používat sloveso „merkeln” označující neschopnost rozhodnout se a podat jasné stanovisko. Vedle vizionářského Emanuela Macrona, který dlouhodobě prosazuje myšlenky dvourychlostní Evropy a vytvoření společných bezpečnostních struktur EU, vskutku Merkel působila jako konzervativní a neambiciózní.