Bylo úterý a já jsem jela jako každé dopoledne do práce. Stála jsem na eskalátorech do metra, přede mnou i za mnou stála spousta lidí. Stejné množství jelo na schodech vedle. Nastoupila jsem do vozu a říkám si, že kdyby zhasla elektřina, jak to vyřeším? Tramvají nepojedu, to je stejný problém. Autobus přece má motor, to by mohlo fungovat. Jenže kdo by řídil dopravu, když by nefungovaly semafory? Asi bych musela jít pěšky, třeba bych těch několik kilometrů do odpoledne ušla.

Moje myšlenky se zatoulaly k otázce, jak moc jsme vlastně závislí na elektrické energii. Vezmu to popořadě. Ráno vstanu a ani si nevyčistím zuby, protože mám elektrický kartáček. Kafe si taky neudělám. Ani žádné jiné pití, vodu na elektrickém hořáku taky neohřeju. Asi se umyju studenou vodou, protože mám elektrický ohřívač. Aspoň že ten ručník je jenom kus látky.