Účastníci debaty:

• Adam Vojtěch, bývalý ministr zdravotnictví
• Petr Šonka, předseda Sdružení praktických lékařů České republiky
• Jana Prausová, přednostka Komplexního onkologického centra Ústí nad Labem; emeritní předsedkyně České onkologické společnosti ČLS JEP ČR
• David Kolář, výkonný ředitel Asociace inovativního farmaceutického průmyslu

Českému zdravotnictví chybí vize i data

České zdravotnictví se nachází v období, kdy je nutné znovu otevřít zásadní témata: od financování a efektivity systému přes organizaci péče až po roli zdravotních pojišťoven. Diskuse o tom, jak dobře umíme využívat prostředky, které do zdravotnictví proudí, zda se daří zajistit dostupnou a kvalitní péči pro všechny pacienty a jak lépe nastavit řízení systému, ukazuje na nedostatek dat, strukturální slabiny i potřebu modernějšího přístupu. Je zřejmé, že bez aktivnějších pojišťoven, silnější primární péče a větší důrazu na prevenci a digitalizaci bude obtížné udržet kvalitu i rovný přístup k léčbě v budoucnu.

Makropohled: efektivita a měření kvality

Jedním z největších problémů českého zdravotnictví je nedostatek spolehlivých dat. „Nejsme schopni měřit ani dostupnost, ani kvalitu péče,“ upozornil Adam Vojtěch, bývalý ministr zdravotnictví. Jedna z pojišťoven dokonce přiznala, že nemá informace o čekacích dobách. Bez kvalitních dat je však řízení zdravotnictví prakticky nemožné. Zásadní proto je nastavit ukazatele kvality a rozhodnout, co se má hradit z veřejného pojištění. „Pojišťovny jsou příliš pasivní. Musí být mnohem aktivnější, pracovat se strukturou péče a motivovat lidi k prevenci,“ dodal.

Současný systém je podle kritiků neefektivní. Udržujeme síť akutních lůžkových zařízení, která nemají pacienty, ale přesto spotřebovávají obrovské finanční i personální zdroje. Jako příklad uvedl Petr Šonka, předseda Sdružení praktických lékařů České republiky, pediatrická oddělení, která jsou v průměru zaplněna jen z 20 %. „Chybí nám pediatři v terénu a nemůžeme je dostat z lůžkových prostor,“ konstatoval. Podle něj je nutné personálně posílit primární a ambulantní péči, protože právě ona bude muset zvládnout důsledky stárnutí populace a nárůstu chronických nemocí. „Do deseti let budeme potřebovat minimálně o tisíc praktických lékařů víc,“ varoval. Už dnes půl milionu až milion lidí nemá registrujícího praktika.

Také onkologická péče potvrzuje, že bez dat není možné systém rozumně řídit. Jana Prausová, přednostka Komplexního onkologického centra Ústí nad Labem; emeritní předsedkyně České onkologické společnosti ČLS JEP ČR, upozornila na rozdíly mezi regiony v dostupnosti kvalitní péče: „Cílem musí být, aby odborníci z center uměli delegovat péči i na menší pracoviště.“ Diagnostika a rozhodnutí o léčbě mají zůstat v centrech, samotná léčba ale může probíhat regionálně. To by podle ní zlepšilo dostupnost i komfort pacientů. „Pacient se dnes v systému ztrácí.“

V evropském srovnání je české zdravotnictví hodnoceno jako kvalitní a relativně dostupné, přesto mu chybí dlouhodobá vize. „Ve zdravotnictví je dnes dvojnásobek peněz než dříve, ale pacient nedostává dvojnásobně lepší péči,“ připomněl David Kolář, výkonný ředitel Asociace inovativního farmaceutického průmyslu. Zmínil, že Česko je úspěšné v zavádění nových technologií, problémem je jejich rozšíření mezi všechny pacienty. Typicky se moderní léky dostávají jen k pacientům v centrech, ale obtížně se vracejí do regionální péče.

Pojišťovny: pasivní hráč bez vize

Řečníci se shodli, že zdravotní pojišťovny neplní dostatečně svou roli. Adam Vojtěch zdůraznil, že u nich nevidí systematickou práci s daty: „Pojišťovny se soustředí na každoroční debatu, jestli navýšit úhrady o dvě, tři nebo pět procent. To ale není vize.“

Pojišťovnám chybí dlouhodobý plán. „Pacienti nevědí, co bude za pět nebo deset let,“ dodal Vojtěch. Dále upozornil i na finanční problémy: rezervy se vyčerpávají a některým pojišťovnám už peníze docházejí. Klíčovým hráčem je VZP, jejíž kroky následují ostatní. Debata o tom, zda je potřeba sedm pojišťoven, se podle něj musí znovu otevřít.

Na problém úhradových mechanismů, které demotivují poskytovatele přijímat nové pacienty upozornil Petr Šonka. „Ambulancím se vyplatí udržovat si chronické pacienty a točit je dokola,“ vysvětlil. Podle něj by ministerstvo mělo mít možnost zasáhnout, když se systém ubírá špatným směrem, ale trvalá existence úhradové vyhlášky není nezbytná.

Jana Prausová k tomu dodala, že pojišťovny by neměly sledovat jen kvantitu výkonů, ale i kvalitu péče.

Struktura péče a kapacitní problémy

Otázka organizace zdravotní péče se ukázala jako klíčová. Vojtěch připomněl, že pojišťovny ani dnes neznají čekací doby, přestože jde o zásadní údaj pro pacienty. Stát by měl aktivně ovlivňovat rozložení lékařů do regionů, kde chybí, například prostřednictvím finančních pobídek pro mladé absolventy.

Rostoucí počty pacientů a moderní léčba znamenají, že stoupají i náklady na centrovou péči. „Umíme pacienty dostat do centra, ale neumíme je dostat zpět na regionální úroveň,“ shrnul Kolář. Podle Prausové je část viny také na straně samotných lékařů z center, kteří někdy pacienty odmítají předat menším pracovištím. „Obec lékařská je ješitná. Někteří kolegové se tváří, že jen oni udrží pacienta při životě,“ řekla.

Centra byla zřízena právě proto, aby se koncentrovala odbornost i náklady. Pokud ale pacienti zůstávají jen v centrech, systém se stává neudržitelným. Řešením je spolupráce mezi centry a regiony a jasně nastavená struktura péče.

Shrnutí a doporučení

České zdravotnictví čelí třem zásadním výzvám:

1. Nedostatek dat a vize – bez měření dostupnosti a kvality péče nelze systém řídit. Pojišťovny musí pracovat s daty a připravit dlouhodobý plán.
2. Posílení primární a ambulantní péče – stárnutí populace a nárůst chronických onemocnění vyžadují více praktických lékařů a lepší organizaci péče mimo nemocnice.
3. Reforma role pojišťoven – místo každoročních debat o procentech úhrad je třeba zaměřit se na kvalitu, prevenci a motivaci poskytovatelů přijímat nové pacienty.