Infekční onemocnění se v posledních letech vracejí do centra pozornosti veřejného zdraví. Po pandemii covidu-19 a epidemii černého kašle čelí Česko dalšímu souběhu infekčních hrozeb: výraznému nárůstu případů hepatitidy A, silné chřipkové sezoně a pokračujícím vlnám covidu. Nejde přitom o problém jedné nemoci, ale o širší obraz stavu prevence, imunity populace a připravenosti systému.

Podle Pavla Dlouhého, předsedy Společnosti infekčního lékařství ČLS JEP; primáře Infekční oddělení, se v českém zdravotnictví vytvářela iluze, že infekční nemoci patří minulosti: „My jsme si dlouhá léta mysleli, že infekční choroby jsou dávno pryč…a kvůli tomu se například rušila infekční oddělení. Přišli jsme zhruba o 1 500 lůžek.“ Pandemie covidu sice tuto iluzi narušila, ale současný průběh epidemií ukazuje, že systém zůstává zranitelný. Infekční hrozby nezmizely, pouze se proměnily a častěji se kumulují.

Když se infekce vracejí

Nejviditelnějším příkladem je návrat hepatitidy A. V roce 2025 evidovali epidemiologové více než tři tisíce případů a desítky úmrtí, což je situace, jakou země nezažila desítky let. Hlavní příčinou je podle odborníků kombinace zranitelné populace a relativně snadného přenosu viru. Po posledních velkých epidemiích v 70. letech se totiž vytvořily celé generace lidé bez protilátek. „Vyrostlo čtyřicet ročníků lidí, kteří se se žloutenkou nepotkali a žádnou ochranu nemají,“ vysvětlil Dlouhý. Jakmile virus našel vhodné prostředí, mohl se šířit nejen v rizikových skupinách, ale i v běžné populaci.

Právě rozšíření infekce mimo sociálně vyloučené skupiny patří k nejvýznamnějším ukazatelům poslední epidemie. Zatímco dříve se hepatitida A týkala především dětí nebo lidí žijících v horších hygienických podmínkách, v roce 2025 končili v nemocnicích i lidé středního, a hlavně staršího věku. Přenos je přitom velmi snadný a často probíhá nepřímo prostřednictvím kontaminovaných povrchů. Vysoký počet bezpříznakových případů navíc komplikuje včasné zachycení nákazy. „Část nakažených nemá žádné příznaky a šíří infekci dál. To je vždycky nebezpečné,“ upozornil expert.

Epidemie zároveň ukázala limity prevence a komunikace. Očkování proti žloutence typu A je účinné a poskytuje dlouhodobou ochranu, není však plošně hrazené pojišťovnami a dlouhodobě bylo doporučováno především cestovatelům. V době nárůstu případů se navíc ukázaly problémy s dostupností vakcín a také s informovaností společnosti. Řada lidí podle Dlouhého neměla dostatečné informace o tom, kde se nechat očkovat a distribuce vakcín také nebyla v počátku epidemie rovnoměrná. Současně se projevil i trend slábnoucí důvěry části veřejnosti v očkování. I když, zmínil Dlouhý, to je problém, který se šíří napříč celou Evropou.

Nízká proočkovanost se projevuje i u jiných infekcí. Typickým příkladem je chřipka, proti které se v Česku nechává očkovat jen malá část populace. „V Británii je naočkováno zhruba 70 procent lidí, u nás je to kolem 7 procent,“ uvedl primář. Očkování přitom sice nezabrání samotné nákaze, ale zásadně snižuje riziko těžkého průběhu a úmrtí, zejména u seniorů a chronicky nemocných. Právě tyto skupiny nesou největší zátěž souběhu infekcí.

Podle Dlouhého je nutné počítat s tím, že infekční nemoci budou v budoucnu významnou součástí zdravotní agendy. „Infekce nezmizely a budeme se s nimi potkávat i v dalších desetiletích,“ konstatoval.