Host:
Kateřina Sloviaková, psychoterapeutka a vedoucí Kontaktního centra Anabell Praha

Odpočinek býval přirozenou součástí dne. Čekání na autobus nebo cesta městem vytvářely prostor, kdy člověk jednoduše nic nedělal. Dnes podobné okamžiky vyplňují telefony, sociální sítě, podcasty nebo pracovní komunikace. Výsledkem je prostředí, ve kterém jsme prakticky nepřetržitě vystaveni novým podnětům a skutečné zastavení pro část lidí přestává být přirozené.

Podle psychoterapeutky Kateřiny Sloviakové se neschopnost odpočívat často neobjevuje jako samostatný problém, ale jako součást širších obtíží. Klienti do ordinace přicházejí například kvůli dlouhodobému přetížení, vysokým nárokům na sebe nebo psychickým problémům a teprve během terapie se ukazuje, že jejich život prakticky neobsahuje prostor pro regeneraci. Samotný odpočinek přitom nemusí znamenat pouze pasivitu. Pro každého může vypadat jinak – důležité je především to, zda člověku skutečně umožňuje obnovit psychické či fyzické síly.

Odpočinek jako další výkonový úkol

Nestačí pracovat, plnit povinnosti a být produktivní. Člověk má zároveň dostatečně sportovat, meditovat, číst, cestovat a také se věnovat seberozvoji. „Najednou se i z odpočinku stává vlastně výkonová činnost,“ popsala expertka. Facebook, Instagram a TikTok tento tlak dále zesilují, protože vytvářejí prostor pro neustálé srovnávání. I volný čas se tak může stát další oblastí, ve které člověk získává pocit, že něco nestíhá nebo nedělá dost dobře.

„Používání telefonu samo o sobě není škodlivé, rozhodující je míra a také to, zda jde o vědomě zvolenou činnost a hlavně zda se při ní cítíme příjemně,“ vysvětluje psychoterapeutka. Po půlhodině automatického scrollování totiž často přichází únava, pocit vyčerpání nebo nespokojenosti. Sociální sítě jsou navíc vytvářeny tak, aby co nejdéle udržely pozornost uživatele. Člověk proto mnohdy nepoužívá telefon na základě vědomého rozhodnutí, ale přechází na „autopilota“.

Sloviaková se s problematickým používáním sociálních sítí setkává také ve své terapeutické praxi. Především u mladších klientů není podle ní neobvyklý čas strávený na telefonu v řádu několika hodin denně. Podle ní ale nejde o generační problém. Problematické užívání technologií se může týkat teenagerů stejně jako starších lidí. Rozdílné jsou spíše zkušenosti a úroveň digitální gramotnosti jednotlivých skupin.

Generace Z podle Sloviakové přináší do veřejné debaty o práci a odpočinku důležitou změnu. Sama odmítá stereotypní označování mladých lidí za příliš citlivé či málo odolné. Naopak jejich větší ochotu mluvit o psychickém zdraví, nastavovat hranice nebo odmítat dlouhodobé přesčasy chápe jako schopnost, která může pozitivně ovlivnit pracovní prostředí.

Od osobních hranic k odpovědnosti zaměstnavatelů

Sloviaková rozděluje odpovědnost mezi jednotlivce a zaměstnavatele. Nestačí například nabízet zaměstnancům terapii nebo wellbeingové benefity, pokud současně zůstává normou pracovní komunikace mimo pracovní dobu. Stresující navíc nemusí být pouze nutnost na zprávu odpovědět. Už samotné vědomí, že v e-mailové schránce čekají další úkoly, může člověku bránit v plném odpojení od práce.

Dlouhodobý nedostatek odpočinku se postupně promítá do psychiky, fyzického zdraví i mezilidských vztahů. Při chronickém přetížení se snižuje schopnost regulovat emoce a zvládat běžné podněty. Situace, kterou by odpočatý člověk zvládl bez problémů, může vyvolat nepřiměřenou podrážděnost nebo konflikt. Přetížení se může projevit také poruchami spánku, bolestmi hlavy či zad, depresivními obtížemi nebo syndromem vyhoření.

Varovným signálem je podle expertky situace, kdy běžné volno přestává k regeneraci stačit. Člověk se probouzí unavený, neodpočine si během víkendu a později zjistí, že potřebnou úlevu nepřináší ani delší dovolená.

Schopnost odpočívat je nutné vnímat jako dovednost, kterou lze znovu rozvíjet. Sloviaková doporučuje začínat drobnými každodenními momenty: vědomě si vychutnat snídani, zpomalit běžnou činnost, chvíli poslouchat hudbu nebo si dovolit několik minut bez telefonu. Klíčovým nástrojem je podle ní všímavost, tedy schopnost zaznamenat vlastní myšlenky, emoce i tělesné pocity a vystoupit z automatického fungování.