Vzhledem k tomu, že vzdělání je veřejná služba, by měl stát ve školských zařízeních od mateřských škol až po vyšší odborné školy dbát na kvalitu vzdělávání – zda jsou na pedagogických fakultách připravováni kvalitní učitelé v potřených aprobacích, kteří budou motivováni a nebudou z učitelské profese odcházet či zda je brán ohled na odchody současných učitelů do důchodu a růsty populačních ročníků. Spolupracovat se státem musí v tomto ohledu také místní správa a samospráva, které znají realitu ve svých školách (u středních škol kraj, u základních škol města a obce). Tuto společenskou odpovědnost doplňuji linie individuální, kde by tlak na kvalitu měl přicházet od rodičů žáků/studentů na kvalitu učitelů a jejich snaha tuto kvalitu ještě více pozvednout.

Na otázku „Kdo má učit na českých školách?“ odpovídá pracovní skupina Vzdělávání Institutu pro politiku a společnost:

1. UČITEL

Učitelské povolání by mělo být chápáno jako poslání, a to nejen v očích samotných učitelů, ale také celé společnosti, protože učitelé vychovávají budoucí generaci národa. To, jak budeme my vnímat učitele, ovlivní jejich působení na děti. Toho je možné docílit především zvýšením, platů pedagogů, a to (dle Pavla Kysilky, bývalého výkonného guvernéra ČNB a bývalého generálního ředitele ČS) až o 100 % stávajících platů. Zvýšení platů má být zavedeno plošně, od mateřských škol, až po (pedagogické) fakulty vysokých škol. Minimálně by k tomuto kroku mělo dojít na základním stupni školství, kde se pokládá základ pro budoucí vzdělanost. Zvýšení platů přiláká kvalitní zájemce o učení, učiní učitelské povolání více atraktivním pro mladé lidi, kteří budou zároveň motivováni ve studiu. Je ale nutné si uvědomit, že efekty zvýšení platů se promítnou ve střednědobém až dlouhodobém horizontu.

Na českých školách mají totiž učit ti nejlepší učitelé. Tím se ale nemyslí jen absolventi pedagogických fakult – do českého systému vzdělávání je nutné přilákat i odborníky v jednotlivých oborech, kteří mohou přiblížit dané odvětví žákům/studentům. To se týká např. i možnosti zapojení rodičů-odborníků do výuky. Těm nejlepším v oboru ale může stát v cestě stávající zákon o pedagogických pracovnících (především na základních školách)[1]. Vzdělávání by mělo být pro odborníky z praxe otevřené, alespoň na půl úvazku s pedagogickým minimem.

Oproti světovému průměru je učitel také málo zapojován do mentoringu v českých školách (Pavlína Žáková, ekonomický poradce Zastoupení Evropské komise v ČR). Mnohem více by se mělo dbát na workshopy, sdílení zkušeností, posilování spolupráce napříč školami a jejich učiteli (s čímž souvisí také navýšení rozpočtu na výše uvedené). S tím souvisí také posílení role středních odborných – pedagogických – škol a praxe na konkrétní úrovni vzdělávání.

Tuto myšlenku musí podporovat především vedení školy, v osobě osvíceného ředitele a školských rad (viz předchozí usnesení pracovní skupiny). Tlak na změnu musí přijít také zvenčí (od státu, rodičů atp.), aby byl zvýšen tlak na učitele – aby učili ti nejlepší, aby došlo ke zlepšení, k reformě. Reforma současného systému má být prováděna v kontextu dopadu na žáky/studenty.

2. TECHNOLOGIE

České školství by se mělo připravovat na zavádění Průmyslu 4.0 do vzdělávání. Podstatou této změny bude r/evoluce týkající se digitálních technologií, které s sebou přinese digitální uživatelství jako nudný základ. Nové technologie a digitalizace totiž od základu změní budoucí profese a systém trhu práce. Je nezbytně nutné, aby to systém začal reflektovat zařazením digitálního vzdělání do výuky (tj. robotika, kybernetika, programování, analýza velkého množství dat atp.). Řadě oborů totiž hrozí nahrazení lidí stroji. To bude znamenat větší důraz na technický a přírodovědný základ vzdělávání obohacený o kritické myšlení u budoucí generace. Na významu ale budou nabývat i humanitní studia, které budou technický a přírodovědný základ vzdělání doplňovat a rozvíjet (Miroslava Kopicová, ředitelka Národního vzdělávacího fondu).

Již v současné době se např. testují aplikace, které umí nabídnout a stáhnout relevantní data dle potřeby uživatele (studenta), dávkovat mu obtížnost i množství úkolů dle jeho aktuálního stavu. Dále se připravují tzv. robo-učitelé, kteří do jisté míry nahradí funkce tradičních pedagogů. Děti, kterých se tato digitální budoucnost bude týkat, jsou nyní již na základních školách – jsou dostatečně připravováni?

V takovém případě bude proto nezbytný posun role učitelů. Učitelé mají ve vzdělávání nezastupitelnou roli a budoucna je vzhledem k digitalizaci profese učitelství nejvíce ohrožena (zanikne jako první). I proto musí dojít k posunu ve smyslu působení učitelů jako moderátorů diskuze a mentorů.

3. ŽÁCI /STUDENTI SAMI

Při hledání odpovědi na otázku, kdo má učit na českých školách, nesmí být zapomenuto také na samotné žáky a studenti. Podle Pavla Rozsypala (velvyslance České republiky OECD) je míra nespokojenosti dětí ve školách společně s Jižní Koreou nejvyšší právě v ČR[2]. Ve škole se nesmí mlčet. Žáci/studenti mají být motivováni chodit do školy a na hodiny připravení. Je nutné podporovat jejich kreativitu a kritické myšlení, právě skrze diskuze. Diskutováno by mělo být to, čemu většina ve třídě nerozumí. Sami žáci/studenti se pak mají stát učiteli slabším, pomalejším, nebát se chyb a umět se učit sami.

[1] Na středních školách mohou učit i odborníci z praxe, nicméně jen do 0,5 úvazku se smlouvou maximálně na jeden rok a zároveň nesmí na škole působit pedagog v dané aprobaci.

[2] Na druhou stranu nespokojenost nemusí znamenat také nízkou výkonnost vzdělávání. Např. ve zmíněné Jihokorejské republice je výkonnost velmi nízká, zatímco Česko je v nadprůměru – viz studie PISA, TALLIS, IDEA – i když je od 90. let tato tendence klesající (Pavlína Žáková, ekonomický poradce Zastoupení Evropské komise v ČR).