Jak může Covid-19 změnit ekonomické strategie: nové výdaje i příležitosti

Ještě před rokem by se zdály výroky o síle dopadu koronaviru na Evropu nemyslitelné. Dnešní otázkou je, do jaké míry a jak dlouho pocítíme způsobenou škodu. Mnoho zemí, včetně Itálie, Španělska a České republiky podniklo kroky pro zabránění šíření koronaviru, které by někdo mohl nazvat extrémní; ačkoli je nutné podotknout, že Španělsko a Itálie jednaly zpětně. I když ekonomika úplně zastavená nebyla, prozatím byla z trhu práce vyřazena značná část „postradatelných“ zaměstnanců.

Hospodářské dopady Covidu-19 zasáhnou pravděpodobně více jižní Evropu než severní, protože ta už pracuje na zavedení mechanismu odpouštění dluhů – (takzvaného) koronového dluhopisu. Přestože takovéto fiskálně konzervativní opatření mají své místo v ekonomice, upozornil tento přístup v neposlední řadě na největší slabost Eurozóny, čímž je nedostatek společné fiskální politické strategie. Zatímco je na národní úrovni zvykem, že bohatší region platí za rozvoj a pomoc v krizích těch chudším, na evropské rovině funguje tento mechanismus mnohem méně efektivně. Itálie se to nicméně snažila napravit požádáním o vytvoření koronových dluhopisů, na jejichž základě by bohaté státy kupovaly dluhopisy států tvrdě zasažených koronavirem. Proti tomuto kroku ale aktivně bojovalo Nizozemsko, Německo, Rakousko a Finsko (Pokud koronavirus potopí EU, bude na vině „skromná čtyřka“). Tato situace zdůrazňuje již převládající rozdíly mezi jihem a severem a ukazuje jihu, že identita a jednota EU v době krize moc neznamenají.

Španělsko i Itálie byly již dříve napjaté ekonomiky, které se teprve nedávno zotavily z krize eura. Největší ekonomiky světa se obávají toho nejhoršího: šestnáct miliónů Američanů nahlásilo nezaměstnanost během tří týdnů krize. Známky recese mají přijít. Potencionální dopad dnešní finanční krize byl srovnán s finanční krizí v 70. letech 20. století, v jejímž rámci politické změny velmi silně zahýbaly s ekonomikou. Rok 1970 znamenal posun od sociálního státu k neoliberálním strategiím, a dnes znovu nastal potenciál vést globální ekonomiku jiným směrem. Poslední globální krize nezměnila svět, ale tahle by mohla. Nové politické uspořádání proto nemusí být jedinou změnou.

Za zmínku také stojí, že během finanční krize v roce 2008 velká část populace musela prodat své nemovitosti v nucených aukcích. Mezitím ti, kteří si to stále mohli dovolit, je začali skupovat, což vedlo k rozšíření propasti mezi bohatými a chudými. Tento scénář by se mohl opakovat znovu během finanční koronavirové krize, a to převážně v USA, kde jsou nárok na zdravotní péči a zaměstnání úzce propletené a kde se během globální pandemie nachází šestnáct milionů nezaměstnaných Američanů. Nárůst krachů ve Spojených státech se tak stává více pravděpodobný.

Autorem textu je Joseph Dillingham, editace Šárka Prát, překlad Edita Štruplová.