Jak přivést Afriku do 21. století? A jak přimět Afriku ekonomicky přemýšlet?

Africké ekonomiky v sobě skrývají obrovský potenciál, který má posílit v letošním roce vzniklá Africká kontinentální zóna volného obchodu (AfCFTA). Díky ní se zformoval zcela unikátní celoafrický trh sdružující všech 55 států. Jedná se o významný krok k posílení udržitelného ekonomického růstu kontinentu, díky kterému se také posiluje postavení Afriky jako mezinárodního aktéra.  Paradoxem africké ekonomiky však je fakt, že i když úroveň HDP stoupá, absolutní počet obyvatel žijících pod hranicí chudoby stále narůstá. To je způsobeno distribucí příjmů neodpovídajícím potřebám obyvatel. K těm nejchudším a nejvíce zranitelným se nedostane ani desetina příjmů jednotlivých států, zatímco nejbohatší pětina populace spotřebuje až polovinu. V roce 2030 tak bude 9 z 10 nejchudších obyvatel planety žít v subsaharské Africe i přesto, že nejrychleji rostoucí ekonomiky světa se budou i nadále nacházet právě tam.

Napříč kontinentem jsou navíc patrné velké nerovnosti: na jedné straně osmiprocentní růst v Ghaně, na druhé devastující propad v Súdánu či Zimbabwe. Problematický je i samotný sběr těchto dat. Africké vlády často nemají dostatečně konsolidované úřady, které by HDP sofistikovaně měřily. Měření navíc komplikuje fakt, že velká část obchodní výměny spadá do tzv. šedé, neformální ekonomiky. Ta je pro africké státy typická a místy dosahuje až dvou třetin celkového objemu dané ekonomiky. Neformální ekonomika poskytuje živobytí chudým vrstvám obyvatel především ve městech, kde je nedostatek pracovních příležitostí. Působí navíc v blízkosti nejchudších částí měst a z valné většiny poskytují služby těm, kteří si je nemohou dovolit jinde. Na druhé straně však neodvádí nic do městských pokladen a produkty neformální ekonomiky nejsou exportovatelné.

Příklady dobré praxe z hlavního města Mali ukazují jako funkční mechanismus např. nahrazení městské komise nezávislou institucí, která pomáhá se správou obchodních prostor a výběrem daní. V Jižní Africe se podařilo vytvořit městskou politiku pro neformální ekonomiku, která přispěla ke vzniku celonárodního fóra pro neformální ekonomiku.

Když porovnáme strukturu afrických a evropských ekonomik, zjistíme, do jaké míry se liší. Absence zpracovatelského průmyslu a další podpůrné infrastruktury výrazně limituje rozsah produkce s vyšší přidanou hodnotou a tím pádem i schopnost afrických vlád kumulovat finanční prostředky a zahraniční měnu k investování do dalšího rozvoje. Státy vyvážející ropu a nerostné suroviny přitom rostou nejpomaleji a trpí největšími fiskálními deficity (Konžská republika, Libérie, Sierra Leone či Jižní Súdán), také jejich zapojení do globálních výrobních řetězců je velmi obtížné. Příklady dobré praxe (např. Madagaskar, Tunisko, Maroko či Etiopie) ukazují, že investice do lehkého průmyslu a sektoru služeb pomáhají s napojením na globální obchodní řetězce, zvětšováním objemu soukromého kapitálu a celkového investičního potenciálu. Jedná se např. o produkci textilu, integrovaných obvodů či malé elektroniky, turismus a další služby. Vyšší podíl výroby navíc prokazatelně vede i k vyšší míře rozvoje (AFDB 2019: 30).

Se slabým průmyslem je spojená i omezená tvorba nových pracovních míst. S ohledem na rychle rostoucí africkou populaci jde přitom o jedno z klíčových témat pro budoucí rozvoj. Tvorbu pracovních míst musejí doprovázet investice do vzdělání a tím se zvýší kvalifikovanost a produktivita práce. Pro další rozvoj afrického hospodářství je rizikem také slabé obchodní prostředí i nedostatečná infrastruktura, především v přístupu k elektrické energii (časté výpadky) a v dopravě. Mezi příklady dobré praxe patří zavedení online systému k placení poplatků, které v Nigérii snížilo dobu nutnou k založení podnikání téměř o polovinu, nový zákon na ochranu věřitelů ve Rwandě nebo sjednocení pravidel pro připojení k elektrické síti v Nigeru.

Tyto problémy významně souvisí s rychle rostoucím zadlužením afrických vlád. Důvodem jsou globální finanční krize, pokles cen komodit na světových trzích a nízká úroveň budování domácích úspor. Nedostatečně rozvinuté daňové systémy způsobují, že výběr daní přináší subsaharské Africe jen zhruba polovinu příjmů oproti zemím OECD. Finance chybí i z důvodu obrovských finančních úniků. Z kontinentu každoročně díky ilegálním aktivitám (pašování drog, slonoviny, nelegální obchod s nerostnými surovinami či obchod s lidmi) odtéká na 50 miliard dolarů. To je přitom víc, než do Afriky přichází formou rozvojové spolupráce (ODA). Příklady dobré praxe v oblasti zadlužení spočívají např. ve schválení formální strategie managementu veřejného dluhu nebo zpracování analýzy udržitelnosti dluhu na národní úrovni, které pomáhají k jasnému vymezení kompetencí státních institucí. V oblasti daňových systémů se např. v Togu podařilo vytvořit elektronický systém pro podávání a placení daní, v Keni došlo ke sloučení či zrušení vybraných daní pro firmy, Mauritius posílil systém daňových auditů a navracení finančních prostředků z daní firmám.

Kontinent ekonomicky oslabuje také nízká úroveň vnitroafrického obchodu, který je blokován řadou cel a dalších obchodních překážek. Více než čtyři pětiny afrického obchodu jsou tudíž realizovány s partnery mimo Afriku. Hlavní příčinou jsou vysoké tarifní překážky, které vůči sobě jednotlivé státy uplatňují. Pro africké země je tak levnější exportovat mimo kontinent než obchodovat se sousedy. Příklady dobré praxe vidíme např. ve Východoafrickém společenství (The East African Community, EAC), kde harmonizace obchodních pravidel výrazně zlevnila a zrychlila regionální obchod. Odstranění obchodních překážek je prioritou i pro právě spuštěnou AfCFTA. Díky společnému trhu, který zóna vytváří, se očekává především rapidní nárůst vnitroafrického obchodu (o 25-50 %) a s ním spojená diverzifikace.

Pro udržitelný ekonomický růst v Africe je třeba výše uvedené problémy vnímat komplexně a následující řešení implementovat tak, aby byl vzájemně posílen výsledný efekt. Jak však situaci zlepšit? Je třeba investovat do těch sektorů, které si jednotlivé státy identifikují v rámci strategických plánech udržitelného rozvoje. Investice do budování dopravní a energetické infrastruktury umožní posílit vnitrozemský obchod i mezistátní/regionální integraci. Co se týče financování, podpora je nutná nejenom u malých a středních místních firem a podniků, ale také v základních služeb pro obyvatele, jako je zdraví, vzdělání, sociální služby, bydlení… Investice si také vyžaduje rozvoj a přenos digitálních technologií, které umožní např. efektivnější transfery finančních prostředků. Tito a jiné prostředky je nutné implementovat pro trvale udržitelný ekonomický růst na Africkém kontinentu.