Kam směřuje česká politika a co můžeme očekávat v nejbližší době? Jak se naše společnost vypořádá s problematikou sucha? A co bude pro svět znamenat, pokud KLDR získá jaderné zbraně? Jednoduše jsou témata, která se dotýkají každého z nás. Naši přední analytici proto pro Vás pravidelně připravují stručné komentáře a v kostce přináší náš pohled na věc.

Nesolidární Evropa

Osobní zodpovědnost, klid a hlavně solidarita, to jsou slova, která zaznívají od evropských státníků více než kdy předtím. Epidemie koronaviru je výzvou nejen pro jednotlivé státy, ale i pro Evropskou unii. V minulých týdnech se totiž ukázalo, že členové EU jsou pro ochranu vlastního obyvatelstva ochotny obětovat sousedy – alespoň v některých ohledech.

Je zarážející, že vzletná slova o zodpovědnosti a solidaritě jaksi neplatí přes hranici. Když Itálie již 26. února prostřednictvím EU Civil Protection Mechanism požádala členské státy o pomoc, nedostala od zbývajících 26 zemí žádnou odpověď, což italský velvyslanec při EU Maurizio Massari lakonicky shrnul: „Jedině Čína zareagovala na základě bilaterálních vztahů. To jistě není dobrá vizitka evropské solidarity.“ Kritikou nešetřil ani vůči EU samotné, která dle jeho slov má dělat více než management a konzultace.

Najít důvody, proč nikdo nereagoval, je jednoduché. Část zemí kvůli decentralizaci ani neví, jaký je skutečný stav zásob a kolik materiálu potřebují sami pro sebe (což je také případ České republiky). Jinde má distribuci ochranných prostředků na starosti armáda a takové informace podléhají utajení. Navíc převážil názor, že situace se vymyká kontrole v celoevropském měřítku, tedy že pomůcky budou potřeba doma a podělit se o již tak nedostatkové zboží s Italy by se rovnalo politické sebevraždě. Stačí, že si Češi musí šít roušky pokoutně doma. Národní zájem tak zvítězil nad solidaritou.

Další ránu společnému úsilí zasadilo Německo a třeba Česko, když na začátku března zakázaly vývoz zdravotnického materiálu. Za tento postup byly kritizovány eurokomisařem pro řešení krizí Janezem Lenarčem a konflikty na sebe nenechaly dlouho čekat.

Minulý týden se rozhořel nevídaný diplomatický střet mezi Německem a Švýcarskem, když německá strana v Hamburku zadržela 2 600 krabic s ochrannými rukavicemi. Švýcarský ministr hospodářství Guy Parmelin musel u německého protějšku vyjednat výjimku. Švýcarsko má však podobaný problém v Itálii i Francii. Navíc tato superbohatá alpská země nevyrábí téměř žádné lékařské spotřební materiály a spoléhá se na dovoz z Dálného východu, zejména z Číny. Každý výpadek tak dělá souboj s virovou nákazou, která již stála život 100 Švýcarů, ještě obtížnější.

Problémy jsou i mezi samotnými členy EU. Rakouská strana si ústy své ministryně hospodářství Margarete Schramboeck stěžovala, že „není správné, aby Německo zadržovalo produkty určené pro Rakousko jenom proto, že se náhodou nacházejí ve skladech v Německu.“

Evropa po letech nerušeného obchodu a otevřených hranic tak znovu zakouší obtíže bariér, které jsou vyhlašovány nekoordinovaně a bez konzultací, a tím způsobují prodlužování dodacích lhůt. Vidíme, že snahy ochránit své obyvatelstvo před nedostatkem ochranných pomůcek vytváří nedostatky u našich sousedů.

V prvním dějství epidemie tak Evropa spíše připomíná nákupní paniku v hypermarketu, kde sice nerozhoduje síla pěstí, ale příznivější obchodní trasy, vztahy s Čínou, naditější peněženka a ochota rychle platit. To, že nikdo z členských států EU neodpověděl na SOS Itálie v nouzi nejvyšší, bude do budoucna černou skvrnou na celém evropském projektu, a i my bychom z toho měli mít špatné svědomí.

Druhé dějství bude o tom, jak společně čelit ekonomickým následkům. Zde bude nutné spravedlivě rozdělit pomoc, a hlavně zajistit další prosperitu EU. To Evropa umí. Dokázala se zvednout z prachu po 2. světové válce, překonala ekonomické i migrační krize a zvládne i nynější výzvu.

Větší problém bude nárůst kritických hlasů vůči Bruselu, a to zejména ve státech, které zasáhla epidemie opravdu tvrdě. Mrtvé totiž žádný dotační program nevzkřísí. Vysvětlit Italům, proč by měli dál platit do společné poklady, když v rozhodující chvíli nikdo nepomůže, bude pro politickou reprezentaci ještě těžší než dnes. Epidemie tak krom tisíců Evropanů může přinést ještě jednu oběť – evropskou spolupráci.

Autorem textu je Karel Sál, psáno pro Lidové noviny.