Kam směřuje česká politika a co můžeme očekávat v nejbližší době? Jak se naše společnost vypořádá s problematikou sucha? A co bude pro svět znamenat, pokud KLDR získá jaderné zbraně? Jednoduše jsou témata, která se dotýkají každého z nás. Naši přední analytici proto pro Vás pravidelně připravují stručné komentáře a v kostce přináší náš pohled na věc.

Období nemigrace

S nástupem koronavirové pandemie se do pozadí dostalo téma plnící stránky novin již od roku 2015 – migrace. Není tomu tak dávno, co jsme mohli slyšet silácká prohlášení prezidenta Erdogana o ukončení zadržování migrantu na území Turecka. Autobusy začaly navážet lidi toužící po evropském snu na turecko-řeckou hranici a mnoho evropských politiků a médií začalo mluvit o další migrační vlně podobné té z roku 2015. Pár dní nám byly servírovány čerstvé zprávy okořeněné videi, na kterých jsme mohli vidět odpor řecké hraniční stráže umožnit migrantům vstup do EU. Se šířením nákazy po starém kontinentu se migrace téměř vytratila z mediálního prostoru, a jak by řekl klasik – nastalo dlouhé ticho po pěšině.

Schengenský prostor v podstatě neexistuje a hlavní prioritou všech členských zemí EU je zdraví občanů. Vypadá to, jakoby řádící pandemie zcela vytlačila několik let trvající strach z migrantů panující v mnoha českých domácnostech. Je možná fajn si na chvíli odpočinout od zbytečné paniky, ale je také důležité si uvědomit, že i lidé v detenčních táborech v Turecku, Řecku nebo Itálii mohou být snadným cílem nového typu koronaviru. Když si představíme několik tisíc lidí tísnících se v těchto táborech a k tomu si připočteme údajnou chabou lékařskou pomoc a nedokonalé hygienické podmínky, není od věci mluvit o časované bombě, jejíž tikání je třeba okamžitě řešit. Otázkou zůstává, zdali jsou podmínky v táborech opravdu tak špatné, jak je líčí některé humanitární organizace a aktivisté. Ať je to tak čí onak, o lidi musí být postaráno, aby se zamezilo šíření nákazy.

V po skrovném počtu novinových článků o aktuálním stavu migrační krize se objevují zprávy, že někteří migranti mají z koronaviru větší strach než ze špatných životních podmínek v jejich domovských zemích, a proto svou cestu za evropským snem vzdali a vracejí se zpátky. V jednom z nich je zmíněno, že mnozí afričtí přistěhovalci provozující pouliční prodej ve španělských ulicích údajně kvůli nulovým výdělkům neváhají zaplatit pašerákům stovky až tisíce eur za zpáteční cestu přes Středozemní moře zpět na jejich domovský kontinent. Šílené příběhy, které snad ani nemohou být pravdivé. Ověření relevance a pravdivosti podobných článků je obtížné a mnoho čtenářů jim uvěří na první dobrou. Příliv informací o problematice migrantů se v této době sice zmenšil, avšak neověřených kachen zde stále koluje víc než dost.