Posaďte se s námi do stroje času a vraťme se do doby před vstupem Česka do EU. Jaký jste měli plat? Kolik stál nájem, potraviny, vánoční dárky? Jak se cestovalo, jak se pracovalo a studovalo v zahraničí? Co nám EU dala a co nám vzala za posledních patnáct let? A kam chceme dojít v příštích patnácti letech?

Dne 7. března 2019 pořádal Institut pro politiku a společnost debatu k 15letému výročí členství ČR v Evropské unii. Na akci vystoupili Dita Charanzová, europoslankyně (ANO/ALDE); Martina Dlabajová, europoslankyně (ANO/ALDE); Aleš Chmelař, náměstek pro řízení sekce evropské, Ministerstvo zahraničních věcí (ČSSD); Cyril Svoboda, pedagog, Diplomatická akademie; bývalý ministr ČR (KDU-ČSL) a Alexandr Vondra, pedagog a ředitel Centra transatlantických vztahů, CEVRO Institut; bývalý ministr ČR (ODS).

Dita Charanzová mluvila o své zkušenosti před 15lety. Tehdy studovala na vysoké škole a panovalo všeobecné povědomí o návratu do Evropy. Povědomí rovněž doprovázela velká očekávání. Co se změnilo? Možná se změnila EU a možná se změnilo to, jak EU vnímáme, podotkla Charanzová. Z největších optimistů jsme se podle ní stali největšími euroskeptiky. Zmínila, že za dobu členství jsme získali 700 mld. korun a přes 80 % exportu míří na evropský trh. Proč jsme euroskeptiky můžeme podle ní hledat odpověď na obou stranách. Vliv na pohled na EU měly výroky prezidenta Klause a také se řeší různé zákazy, které jsou připisovány EU, i když s nimi nemá nic společného. EU rovněž prošla „zatěžkávacími zkouškami“ jako krize eurozóny, migrační krize a brexit. Charanzová by chtěla EU, která bude dělat věci lépe a bude jich dělat méně. Za 15 let bude podle poslankyně EU existovat a bude jiná. Bude se soustředit na to, proč vznikla. Půjde hlavně o bezpečnost a s tím jde ruku v ruce prosperita, uzavřela.

Alexandr Vondra zmínil éru 1989–2004. V ní se podle něj udělalo hlavní pro ukotvení politického a ekonomického systému a také pro strategické ukotvení ČR. Faktická rozhodnutí byla učiněna do roku 1997. Zpětně hodnotí, že jsme tehdy mohli při vyjednávání získat více. Co nám členství v EU dalo? Podle něj hodně: Plnohodnotná účast na společném trhu, účast v Shengenu. To je pro nás zásadní, jelikož jsme ve středu kontinentu. 80 % národního bohatství se vytváří byznysem a zahraničním obchodem a na tomto prostoru jsme tak závislí. Podle něj by bylo špatné přijít o to, co máme. Vondra je skeptický vůči dotacím, kdy se investovalo do podle něj nesmyslných projektů. Peníze měly jít do infrastruktury, hodnotí. Odchod Británie znamená konec vnitroevropské rovnováhy. Podle Vondry znikne osa Berlín–Paříž, která bude nevyvážená.

Pro Martinu Dlabajovou EU a Evropa představuje domov. Označuje se tak nejen za hrdou Češku, ale i za hrdou Evropanku. Vzpomenula, že jako studentka odešla po gymnáziu do italské Padovy. Tehdy byla jako člověk ze země mimo Unii, a tak neměla nárok na nic, uvedla. Vízum obnovovala každý měsíc. Jednalo se o dobu, kdy program Erasmus neexistoval. Dnes už podle ní vyjelo na Erasmus přes 300 000 studentů, což považuje úspěch. Dlabajová rovněž zmínila tehdejší problémy se zakládáním firmy v zahraničí. Jako největší přínos vidí svobodu pohybu, resp. možnost žít, studovat a podnikat v jiné zemi. Podle ní bychom se v tomto kontextu více než o rovné mzdě v členských zemích měli spíše bavit o rovnosti příležitostí. Měli bychom odstraňovat překážky na vnitřním trhu a nevytvářet další. Budoucnost Evropy je podle poslankyně i naše budoucnost. Musíme se naučit vysvětlovat pozitiva jako zaměstnanost, růst mezd, růst ekonomiky, která vyplývají i z členství v EU. Peníze z Unie jsou podle ní příležitost, jak si zlepšovat kvalitu života.

Cyril svoboda shrnul, že EU nám dala tři hodnoty a dvě výzvy. Když jsme byli pozváni do NATO a Rady Evropy a pozváni do EU, přinutilo nás to udělat reformy, které by jinak dopadli „česky“, uvedl. EU nám podle něj ukázala, že je dobré přijímat pravidla bez lobbistického zájmu. Nynější mobilita je podle Svobody něco, co nám přinesl jednotný trh a Shengen, což je obrovská hodnota. Dvě výzvy dle Svobody: Mluví se o reformě, ale nikdo v podstatě neví, o jakou reformu jde. Řada zemí EU vlastně neví, co chce, hodnotí. Chybí jednotná vůle, jaká reforma má být. Výzvou je i poučení z brexitu. Jde o totiž o domácí bitvu Evropanů proti Evropanům.

Aleš Chmelař hovořil o kulturním a ekonomickém šoku, který byl před lety patrný při cestování na západ. Na příkladu své zkušenosti z trajektu mezi Francií a Anglií, kdy tehdy pro nás byla řada věcí nedostupná, ilustroval, jak se naše kupní síla zvýšila. Tehdy jablko na lodi stálo libru a to bylo 60 korun. To znamenalo dvě hodiny práce při tehdejší běžné mzdě. Nyní tak cena jablka na trajektu klesla osmkrát, hodnotí Chmelař s tím, že za dobu od svého zážitku v dětství jsme zbohatli obrovským způsobem. Dokázali jsme být rovnoprávní v tom, že se dokážeme pohybovat ve stejném rámci jako lidé na západě, a ne pouze s autobusy plnými jídla. Tehdy se také mluvilo, že do deseti let doženeme Rakousko. To byl podle Chmelaře příliš velký optimismus. Za posledních 1200 let jsme byli součástí nějaké formy evropské integrace, zmínil. Dříve jsme nemohli ovlivňovat, jak bude Evropa vypadat a prosazovat své zájmy. Nebyl moment, kdy jsme byli tak emancipovaná země a takto blízko k západu, zmínil. Často vedeme malicherné války a spory o tuzemák a igelitky, ale zapomínáme na 1200 let české státnosti. Náraz rozšíření z roku 2004 je podle něj i příčinou krize brexitu, který byl veden bojem proti migrantům. Kdyby tehdy i ostatní členské země přistupovaly k rozšíření EU bez bariér, brexit by možná nenastal.