Dne 22. února 2024 proběhla debata na téma „Dva roky od vypuknutí války na Ukrajině“, kterou pořádal Institut pro politiku a společnost. Debaty se zúčastnili bývalý náčelník generálního štábu Armády ČR, generál Jiří Šedivý, zástupce ředitelky Odboru veřejné komunikace NATO, Petr Luňák a historik z Ústavu pro studium totalitních režimů, David Svoboda. Debatu moderoval předseda správní rady Institutu pro politiku a společnost Jan Macháček.

Před dvěma lety vypukla válka na Ukrajině potom, co Ruská federace narušila ukrajinskou územní integritu. Toto výročí si nicméně připomínáme v době, kdy Ruská federace slaví na frontě značné úspěchy a kdy se na americké politické scéně vedou debaty o smyslu další podpory Ukrajiny. Snížení podpory je přitom již v současnosti na ukrajinské straně silně znát. Mezi ostatními podporovateli Ukrajiny zároveň začíná narůstat pesimismus.

Důsledek situace na frontě je, dle Jiřího Šedivého, kombinací několika důvodů: „Co je zcela evidentní je to, že Ukrajinci, zejména potom už ke konci té protiofenzívy na podzim, ale už současně dnes je to výraznější, začínají pociťovat poměrně významný nedostatek té materiální podpory, kterou dostali slíbenou jak z Evropské unie, tak ze Spojených států amerických“. Zároveň ale poukázal na zřejmost toho, že bude nutné v nejbližší době provést výměnu techniky a obměnu unavených vojáků tak, jak je to běžné po podobných rozsáhlejších bojových operacích. Nedostatek lidí, munice a materiálu ve spojení s únavou dostalo Ukrajince, dle jeho názoru, do kritického bodu a je otázka, jestli se ukrajinské armádě podaří Ruskou federaci někde zastavit a vést obranný boj.

Petr Luňák by se na situaci nedíval tak pesimisticky, přestože momentálně není dobrá je nutné si připomenout, že „ty dva roky jsou také dva roky hrdinského odporu a výjimečné rezistence ze strany Ukrajiny a odolnosti společnosti ve zkoušce, které je vystavěna“. Ukrajina je navíc dnes nejblíže ke členství NATO od roku 2002, kdy zájem o členství poprvé vyjádřila. Otázku pozvánky Ukrajiny k přístupovým jednáním zatím nicméně nevidí jako aktuální. Základem pro poskytnutí další pomoci Ukrajině je smlouva o dvoustranné pomoci, kterou Francie, Německo a Británie uzavírají s Ukrajinou. Proti otázce pesimismu zároveň zmínil průzkum Evropské rady pro zahraniční věci, podle kterého podpora Ukrajiny ve 12 sledovaných státech EU neklesá, ale navyšuje se počet lidí přiklánějících se ke kompromisnímu řešení, to on sám ale pokládá za nemyslitelné.

David Svoboda, oproti tomu upozornil na nesmyslnost tendencí vyvozovat závěry z každého úspěchu či neúspěchu jedné či druhé strany. Za nutné považuje otevření transatlantické diskuze řešící to, jak si západ představuje budoucnost středovýchodní Evropy. Je dle něj nutné si uvědomit, že útok na Ukrajinu „je součástí širšího ruského geopolitického záměru“, a tak bychom na něj měli i hledět. Evropa se každopádně v důsledku války změní, ať už dopadne jakkoliv.

Jiří Šedivý následně zhodnotil rétoriku ukrajinských představitelů a říká, že „nejvyšší vedení státu musí být optimistické, ale nemůže to přehánět“. Realitu vnímá jako důležitou, pokud jsou prezentována pouze velká očekávání odtržená od reality vede to k nedůvěře ve společnosti, která může vyvolat zpomalení podpory.

Další otázkou, která byla v debatě řešena, je budoucí směřování Ukrajiny. David Svoboda kritizoval Západ za to, že včas nepochopil válku na Ukrajině v kontextu snahy Ruské federace o změnu mezinárodního pořádku. Západ by měl mít zájem na obnovení Ukrajiny v původních uznaných hranicích, jelikož jde i o hodnoty morálky a prestiže Západu, které se ostatní mezinárodní aktéři snaží narušovat. Korejské nebo německé scénáře nebudou možné, pokud Rusko bude setrvávat na své mocenské politice. Západ musí přijít se způsobem, jak prosadit princip neporušitelnosti hranic.

Ukrajinci přišli v průběhu války o mnoho strategicky klíčových bodů, o kterých se předpokládalo, že je budou schopni udržet. Dle Jiřího Šedivého je ukrajinská armáda nicméně v tak špatné situaci, že musí zabránit dalšímu pronikání ruské armády do svého území a měla by proto vybudovat odpovídající úroveň obrany a svá vojska chránit skrze získání času na stabilizaci a opevnění. K tomu je potřeba i výcvik nových vojáků. Mobilizace civilistů na poslední chvíli by ale znamenala velké ztráty. Vliv na úspěch může mít i nedávná výměna generála Zálužného. Jestli se to podaří, není zatím jasné. Obnovu Ukrajiny v jejích původních hranicích nevidí Jiří Šedivý jako realistickou s ohledem na rostoucí neochotu Ukrajinců vstoupit do armády. Ukrajina si sama musí vyhodnotit, do jaké míry má smysl se bránit a devastovat svůj stát.

Následně se debata točila okolo přijetí Ukrajiny do NATO. Budoucnost Ukrajiny je v rámci Západního společenství, protože všechny ostatní formy přežití Ukrajiny jako suverénního státu a společnosti selhaly, myslí si Petr Luňák. To, že stát nemá jasné hranice, by nemělo být meritorně problémem pro vstup do aliance, ale záleží na konkrétních podmínkách. Jako příklad uvádí rok 1955 a vstup SRN do NATO. Luňák souhlasí s prohlášením, že Ukrajina si o sobě musí ale nakonec rozhodnout sama. Na otázku budoucnosti role NATO zmiňuje, že 80% výdajů na obranu pochází od zemí mimo EU a není proto realistické bavit se o opatřeních na obranu jen v rámci EU, je ale nutné přihlížet k realitě.

Debata zabrousila i do oblasti budoucnosti liberální demokracie na Ukrajině, kde se oddalují volby a nedaří se aktivně bojovat proti korupci. To komentoval David Svoboda jako nejisté, ale zároveň dodává, že Ukrajinci prokázali ochotu umírat za hodnoty liberální demokracie, což se děje už od dob Majdanu. Jako důležité vidí vyhovět občanské společnosti a zakotvit Ukrajinu v civilizačním prostředí, kde platí transparentnost a předvídatelnost práva. Tím stanovuje specifický precedent. K tomu Jan Macháček dodal, že o boji liberální demokracie s autoritáři nebo diktátory hovoří americký prezident v souvislosti s válkou na Ukrajině často, mnohdy ale na úkor obrany ukrajinské vlasti a teritoriální integrity. V návaznosti na to Petr Luňák dodal, že jde především o svébytnost Ukrajiny, čemuž odpovídá i rozměr invaze. Jiří Šedivý s tím, že boj o suverenitu Ukrajiny má být hlavním cílem, také souhlasil.