Může vůbec někdy nastat doba poplastová? Dochází k omezování výroby plastů a lze je zcela vyřadit z našich životů? Pro jaké aktéry je jejich produkce výhodným byznysem? Co znamená znečištění plasty pro přírodu?

O problematice plastů ve vztahu k životnímu prostředí pořádal Institut pro politiku a společnost 30. května 2019 v Praze veřejnou debatu.

Na ní vystoupili Lenka Mynářová, výkonná ředitelka marketingu, Nafigate Corporation; Jana Ježková, předsedkyně, Svaz minerálních vod; Jan Freidinger, Greenpeace; Ladislav Trylč, vedoucí oddělení zpětného odběru, Ministerstvo životního prostředí; Vojtěch Vosecký, Chief Business Officer, Institut cirkulární ekonomiky; Jan Mraček, člen představenstva a předseda Sekce životního prostředí, Hospodářská komora.

Moderátorem byl Martin Sedláček, projektový manažer Institutu pro politiku a společnost.

Lenka Mynářová vede projekt české biotechnologie. Materiály a plasty jsou v současné a budoucí krizi nevině. Problémy dělá člověk jako spotřebitel, podnikatel, ale i legislativec. Základem je tak změnit člověka a jeho chování. Bez toho nás i sebelepší technologie nezachrání.

V roce 2050 bude v mořích víc plastů než ryb. Chováme se sebevražedně, varovala. Jako další příklad proměn uvedla, že během své návštěvy Japonska dostala informaci – počet obyvatel Jokohamy od 2. světové války vzrostl 2,6krát zatímco vyprodukovaný odpad 16krát.

Jan Freidenger upozornil na častý klamný dojem. Jedna věc je, co vytřídíme, ale druhá je, co se s tím pak stane. Možná polovina recyklovatelného odpadu skončí ve spalovně nebo na skládce a ne na recyklační lince. Třídění lidé podle něj vnímají jako nadstavbu. Měla by to ale být samozřejmost. Třídění a recyklace problém nicméně nevyřeší. Když už někdo třídí, myslí si, že se chová ekologicky, ale je potřeba se posunout dál. Podotknul Freidenger.

Jan Mraček je naopak pyšný, jaká je z hlediska třídění v ČR situace. S recyklací je to ale složitější. Abychom tohle téma vyřešili z globálního hlediska, je třeba aby změnila Asie a Afrika svůj přístup. Musíme se samozřejmě posouvat, ale hlavní problém není v ČR, podotknul.

Mraček varoval před revolucemi s tím, že věci by měly být řešeny evolučně. Chování lidí se nezmění ze dne na den. Máme slušný náběh měnit se v průběhu generace.

Vojtěch Vosecký zmínil, že Institut cirkulární ekonomiky se snaží déle než 4 roky o šíření povědomí o problematice odpadů. Odpad je tak v tomto kontextu vnímán jako zdroj. Institut se podle jeho slov snaží pomáhat firmám, ale snaží se i vzdělávat veřejnost.

Podle Voseckého jdeme na věc ze špatného konce. Ať už budeme třídit vše, stále „honíme zajíce, co je rychlejší než my“. V roce 2050 nás bude 10 mld. a bohatneme – tím jsou i vyšší nároky. Spotřeba stoupá i v rozvojových zemích, ale neexistuje v nich infrastruktura odpadového hospodářství a déšť odpad jednoduše smyje do řeky. Podle něj potřebujeme systematičtější změnu, která přenastaví to, jak pracujeme se surovinami.

Ladislav Trylč připomenul úlohy ministerstva. Těmi jsou mimo jiné implementace regulí týkajících se životního prostředí. Téma plastů se řešilo vždy v rámci odpadového hospodářství. Zákon o obalech ukazoval cíle pro recyklaci. Nyní přichází směrnice o omezení jednorázových plastů a MŽP tento předpis bude uvádět do života.

ČR má podle něj unikát. Tím je hustota sběrné sítě na komunální odpady včetně plastů. To je důvod, proč ve statistikách třídění vycházíme skvěle. Sběrná síť je nastavená jednotně a každá obec má podobný systém.

Jana Ježková z praxe uvedla, že Svaz minerálních vod se problematikou odpadů rovněž zabývá, a to od roku 1993. Ať už se jednalo o sklo či o PET láhve. Vzpomenula kolony kamionů, které vozily prázdné láhve, což byl rovněž problém. V souvislosti se současnými trendy i se změnami v legislativě, kdy je cíl v roce 2030 „vysbírat“ 90 % PET lahví, jako jedno z vhodných řešení vidí cestu zálohování láhví a připomenula zákon, který je již přijatý na Slovensku a který počítá se zavedením záloh od roku 2022.