Reflexe státní sociální podpory a pomoci
Negativní dozvuky reformy iniciované ministrem Drábkem rezonují i v dnešní době. Obce postupem času ztratily kompetenci v přenesené působnosti vyplácet dávky sociální podpory. Sociální pracovnice tak nemají přehled o výplatách dávek, zhoršil se dohled nad motivací dlouhodobě nezaměstnaných opět pracovat a zapojit se zpět do společnosti. V době konjunktury doprovázené rekordně nízkou nezaměstnaností se sociálně vyloučené lokality rozrůstají a počet lidí v nich se zvětšuje. To vše v situaci, kdy výdaje státního rozpočtu na sociální politiku skokově narůstají.
Institut pro politiku a společnost ve spolupráci se statutárním městem Ústí nad Labem a pod záštitou poslankyně Evy Fialové proto na toto téma zorganizoval odborný seminář, který proběhl 10. prosince 2019 v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky. Hlavními řečníky prvního panelu byli náměstek primátora Ústí nad Labem Tomáš Vlach, tajemník Magistrátu města Karviná Roman Nogol a vedoucí odboru sociálních věcí na Magistrátu města Ústí nad Labem Ivana Šťastná, V rámci druhého panelu promluvili poslankyně Evropského parlamentu Radka Maxová, ředitelka Odboru pro sociální věci Generálního ředitelství Úřadu práce ČR Zdeňka Cibulková a ředitel Platformy pro sociální bydlení Vít Lesák.
První blok
Tomáš Vlach zastává názor, že město Ústí nad Labem je připraveno lidem pomoci. Ovšem je nezbytné, aby se tito lidé zapojili a do nich vložené dokázali vrátit zpět. Pokud jim státní podpora pomůže zařadit se do společnosti, je nutné poté z jejich strany prokázat respekt k obecně platným společenským pravidlům a aktivně přispívat k rozvoji města a tamního blahobytu.
Současnou státní sociální politiku Vlach považuje za nedokonalou, jelikož by měla více motivovat k práci a vzdělání. Podotkl, že v Ústeckém kraji je momentálně zhruba 10 % dětí, které mají problém dokončit základní vzdělání. Tyto děti ale většinou pouze kopírují své rodiče, kteří vzděláním zdarma pohrdají a nepovažují ho za nutné. Podle Vlacha je nutné sociální dávky spojovat s povinnou školní docházkou, což je jeden z klíčových kroků pro snížení počtu případů, kdy jsou sociální dávky zneužívány.
Vlach také připomenul loňskou návštěvu ministryně Jany Maláčové, která sestavila 15 opatření pro boj s chudobou. Zatím se z nich podle Vlacha podařilo splnit pouze dvě a situace dále stagnuje. Současný systém, pokud nedojde ke změně, podle něj povede ke stále závažnějším problémům.
Roman Nogol se domnívá, že poslední dobou se stále více řeší následky oproti příčinám. Zastává tak princip decentralizace s tím, že vyšší míry kompetence samosprávných celků jsou vždy přínosné. Tento princip můžeme vidět například ve Francii, v Bavorsku či na Slovensku, kde jsou významně financována obecní sdružení, aby měla prostředky na efektivní vedení jim svěřených oblastí. V České republice je podle něj řada regionů, které jsou problematické. Nicméně řešení vlastních krizí přenechávají Praze, poznamenal Nogol.
Náš stát získává evropské dotace, které jsou posílány do jednotlivých krajů spolu s příspěvky ze státní pokladny. Nicméně tento systém je podle něj velice nepečlivý, co se týče samotného monitoringu stupně krizovosti. Nezřídka se potom stává, že oblasti s vysokým počtem seniorů, vysokou mírou analfabetizmu, kriminální činnosti, menšin a dětí s neukončenou základní školní docházkou. Jde tedy podle něj o entity, které změnu a k ní nezbytné finanční prostředky potřebují nejvíce, ale nejsou zohledněny jako primární adresáti příspěvků. Naopak kraje s minimálními problémy dostanou stejný, ne-li větší podíl peněz.
Podle Ivany Šťastné si mnoho lidí myslí, že se peníze nevydělávají prací, ale pouze návštěvou pobočky úřadu práce. Děti to vidí u svých rodičů a poté pokračují v jejich šlépějích. Při kontrolách terénních pracovníků tvrdí manželky nezaměstnaných, že jejich muži nejsou doma, jelikož si hledají práci. Ve skutečnosti jsou ale v zaměstnání, ve kterém pracují bez pracovní smlouvy.
Kraje Moravskoslezský a Ústecký jsou zatíženy mnoha sociálními problémy, které sociální pracovníci nestíhají řešit. Některé neziskové organizace mnohdy odmítnou lidem pomoci, což si sociální pracovník nemůže dovolit – jeho povinností je za každou cenu pomoci.
V terénu jsou naši pracovníci vystaveni mnoha nebezpečím, které si nikdo nedokáže představit. Náš úřad se potýká s nedostatkem pracovníků, kteří odcházejí k jiným organizacím či odcházejí do jiných regionů, vysvětluje Šťastná.
Druhý blok
Radka Maxová tvrdí, že situace ve vyloučených lokalitách je obtížná a sociální pracovníci jsou často ve složité psychické situaci. Z pohledu EU nefunguje jednotná definice pojmu „vyloučená lokalita“, a proto je těžké určit, o co vlastně jde.
Podle europoslankyně se zohledňují kritéria určující materiální nouzi, neadekvátní bydlení, nízkou úroveň vzdělání, nezaměstnanost nebo zdravotní stav. V EU je 19 milionů nezaměstnaných, z nichž je 6,6 milionů lidí do 24 let. Pomoc sociálně vyloučeným lokalitám probíhá prostřednictvím strategie Europe 2020.
Cílem této strategie je nárůst zaměstnanosti na 75 %, snížit počet osob s nedokončeným vzděláním na 10 %, navýšit podíl lidí ve věku 30–34 let s dokončeným terciálním vzděláním na 40 % a snížit počet Evropanů ohrožených chudobou o 20 milionů. Významnou iniciativou je také Fond evropské pomoci nejchudším osobám, jehož cílem je například poskytnutí stravy a pomůcek školákům.
Zdeňka Cibulková připomenula, že prioritními úkoly Úřadu práce jsou jeho informační, poradenské a zprostředkovatelské služby poskytované jeho klientům. Součástí jsou i podpůrné informační aktivity, rekvalifikace, pracovní rehabilitace a všeobecně poradenství tak, aby klienti našli uplatnění na trhu práce v co nejkratší době.
Cílem je pomoci všem bez rozdílu. Rekvalifikace podle ní musí být v souladu s tím, co si trh vyžaduje. Účelem je odstranění bariér, které omezují uchazeče o zaměstnání ve vstupu na trh práce či zvýšení šance na uplatnění. Z úspěšně dokončených rekvalifikačních kurzů se přes 80 % absolventů umístí do tří měsíců na trhu práce. Úřad práce má ve své kompetenci i nepojistné sociální dávky, což časově významně zatěžuje jeho zaměstnance.
Objem i počet vyplacených dávek pomoci v hmotné nouzi v posledních letech významně klesl. Doplatky na bydlení v ubytovnách činí pouze 17 % z celkového objemu – není proto pravda, že by na ně šel téměř celý objem financí, tak jak je často uváděno v médiích, vysvětlila Cibulková.
Vít Lesák věří, že současný dávkový systém může fungovat. Podle něj se ale zapomíná, že skupina těch nejchudších lidí nacházejících se často v dluhových pastech potřebuje ze začátku pomoc větší a speciální. Dle Lesáka je potřeba konkrétně se zaměřit na města, ve kterých je vysoká koncentrace lidí v bytové nouzi.
Tyto oblasti potřebují minimálně jednorázovou finanční podporu od státu a těmto lidem je potřeba pomoci, jelikož sami to již nedokážou. Podle Lesáka je potřeba poskytovat intenzivní podporu a stabilní bydlení těm nejohroženějším. Ve městech, kde se toto povedlo je vidět, že lidé, co byli dříve na ulici a dostali možnost bydlení, se z 60 až 90 % stali spořádání nájemníci s řádnou školní či pracovní docházkou a s lepším životem.
Lesák tak vyzdvihl příklad Ostravy, kde se před pár lety rozběhl projekt sociálního bydlení (vyčleněno bylo přes sto bytů za posledních několik let). Úspěšnost projektu je dnes kolem 80 %, obyvatelé v drtivé většině případů pravidelně platí nájem a nejsou na ně stížnosti ze strany sousedů. U více jak poloviny dětí z těchto nově ubytovaných rodin (z ubytoven) se výrazně zlepšil školní prospěch. Lesák tak vyzývá k aktivnímu řešení mezery ve státní sociální politice, která neposkytuje efektivní řešení plošné dostupnosti bydlení a řešení exekučních pastí.