Společnost prožívá další z revolucí spojenou s novými technologiemi, digitalizací, robotizací a automatizací, jejímž vlivem se od základů změní pracovní trh i společnost jako taková. Česká republika se již v současné době připravuje na tzv. Průmysl 4.0 a uvědomuje si nutnost reflektovat změny, které „nový věk“ s sebou přinese. Problémem nicméně je, že v současné době se zaměřujeme především na průmyslové aspekty s digitalizací spojené, nikoliv však na ty společenské. Možná by bylo proto příhodnější hovořit o Společnosti 4.0. Podle studií např. kvůli robotizaci zanikne v 15 původních státech EU 7 milionů pracovních míst a vzniknou pouze dva.

Česku zcela chybí systémové uchopení tohoto tématu právě z hlediska sociálních aspektů digitální revoluce. Klíčovým prvkem pro to, aby výše pospané změny byly pro společnost přínosem a ne hrozbou, je vzdělávání. Vzdělávání bude muset projít v jistém slova reformou, aby byl schopen vychovat novou generaci, která bude působit v nových společenských i pracovních podmínkách. Reformou bude jistě muset projít i úžeji definované školství, ale bylo by chybou se omezovat pouze na něj.

Hlavní roli v této reformě budou muset sehrát učitelé. Nejde tolik o to, jaké obory se budou učit (technické vzdělávání v ČR roste, ve srovnání s předchozími generacemi jsou počty studentů trojnásobné), ale spíše o to, jak se bude učit. Vzhledem k technologickým možnostem, které do velké míry můžou nahradit základní funkci učitelů „naučit“, bude novou rolí učitelů spíše vzdělávání provázet, diskutovat, naučit myslet v kontextu, naučit systematičnost, učitelé budou žáky a studenty socializovat, učit týmové práci, aby byli kreativní, chtěli se učit, uměli hledat informace a pracovat s nimi. Základem výuky musí být 2 pravidla:

1. a) ve škole se nemlčí
2. b) cílem nejsou o znalosti, ale o pochopení

Lídry primárního vzdělávání učitelů jsou pedagogické fakulty, které by tuto novou agendu a nový styl měl přinést mezi studenty a budoucí i stávající učitele. Zde je ale právě největší problém, protože lidé, kteří by teoreticky měli být nositeli dané agendy, jsou ve své podstatě spíše konzervativní ochránci tradice a nejsou schopni na změny reagovat.

Co je tedy nutné především změnit? Především, jak už bylo několikrát i z naší strany řečeno, navýšit platy učitelů. Zvýšení platů má být zavedeno plošně, od mateřských škol, až po (pedagogické) fakulty vysokých škol. Učitelské povolání by mělo být chápáno jako poslání, a to nejen v očích samotných učitelů, ale také celé společnosti, protože učitelé vychovávají budoucí generaci národa. To, jak budeme my vnímat učitele, ovlivní jejich působení na děti. Se stávajícím finančním ohodnocením učitelů je to však nemožné. Průměrný plat učitelů by měl až 40 tisíc Kč, aby se po učitelském povolání zvedla poptávka a přilákala nové typy lidí. Postupné a pomalé navyšování je pro tuto agendu příliš nejisté a zdlouhavé.

Dále by měl být uvolněn zákon o pedagogických pracovnících. Učitelství by mělo být otevřeno i těm, kteří nemají vystudovanou pedagogické fakulty, které jsou pro mnohé lidi překážkou v práci ve školství. Chystané adaptační období pro nové učitele by např. mělo být otevřeno všem, kteří mají motivaci učit a mají VŠ vzdělání. Pedagogické fakulty by měly reflektovat nové metody a otevřít se jim, vzdělávat novou generaci učitelů, která se zaměří na praxi. Systémový pohled by měl být takový, že čím více vzdělávacích systémů existuje, tím lépe – diverzifikovat výuku budoucích učitelů, aby oni samotní byli otevření různým metodám. Stejně tak by měly být otevřena možnost dovzdělávání učitelů.

Vzdělávací systém se však bude měnit jen pomalu a těžko a všechny výše uvedené změny budou velmi drahé. Efektivní a levné změny, které mohou změnám pomoci, však již fungují a mohou přijít zvenku (nesystémově). Na toto téma bude Institut pro politiku a společnost pořádat první debatu ze série Vzdělávání po létě, 13. října 2016 od 17:00 v CoWorking Prague (Karlovo náměstí 7, Praha). Více informací již brzy na našich stránkách.