První panel konference Sport jako veřejná investice

Hosté:

Patrik Nacher, poslanec Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky 

Ondřej Andrys, státní tajemník Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy

Ondřej Šebek, předseda Národní sportovní agentury

Jiří Kotáb, předseda České asociace sportovních ekonomů a manažerů

Jan Boháč, předseda České unie sportu

Sport není jen zábavou ani volnočasovou aktivitou, ale významnou veřejnou investicí. Přispívá ke zdravější populaci, snižuje náklady na zdravotnictví, podporuje regionální ekonomiku a posiluje společenskou soudržnost. Přesto se v českém prostředí o jeho financování a systémové podpoře mluví už desítky let bez zásadního posunu. Jak sport chápat v kontextu dlouhodobých veřejných politik a jak zajistit, aby se jeho přínosy promítly do státních strategií a rozpočtů?

Vyplatí se investovat do sportu? Tak zněla otázka, která doprovázela celou hodinou diskusi. Účastníci se jednohlasně shodli, že ano a argumentovali nejen zdravotními přínosy, ale i ekonomickými a společenskými dopady.

Investice s dlouhodobou návratností

„Jedna koruna investovaná do sportu se čtyřnásobně vrátí,“ uvedl hned v úvodu poslanec Patrik Nacher. Připomněl však, že jde o dlouhodobou investici, což je pro politiku nevýhodné: „Výsledky se dostaví za deset, patnáct let. Politici raději sahají po opatřeních, jejichž efekt je vidět hned.“ Jako příklad zmínil Spojené státy, kde už v 90. letech fungoval program nízkoprahových sportovišť, která sloužila jako prevence kriminality a drogových závislostí.

Podle studií OECD a WHO je úspora ve zdravotní péči u fyzicky aktivních lidí 9 až 26 procent. Předseda České asociace sportovních ekonomů a manažerů Jiří Kotáb diskusi doplnil o konkrétní údaje. „Země, které podporují pohyb, ušetří až 0,6 procent svého rozpočtu na zdravotnictví. To jsou miliardy korun ročně,“ uvedl. Průměrně rodiče platí přes dvacet tisíc korun ročně za sportující dítě. Řečníci proto navrhli, že by bylo vhodné zapojit také jiné zdroje financování, od korporací přes principy společenské zodpovědnosti ve veřejných zakázkách až po sázkový byznys, které dnes na sportu vydělává, ale přímo ho nepodporuje. „Protože co rodiče přestanou platit jako první, když mají napnutý rozpočet?“ zeptal se Nacher, „jsou to volnočasové aktivity. A my chceme, aby sport nebyl pouze volnočasovou aktivitou.“

Přínosy sportu jsou nesporné. „Nemáme mnoho neznámých. Už roky si opakujeme, že aktivní lidé jsou levnější pro zdravotnický systém. Ale dlouho se debata redukovala jen na dotace,“ uvedl Ondřej Andrys, státní tajemník Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Upozornil, že MŠMT dnes řeší především školní sport a pohyb dětí. Rozpočtové možnosti jsou podle něj omezené: „Nemáme ani padesát milionů, které bychom mohli na tuto podporu využít.“ Přesto zmínil pozitivní kroky, například projekt Aktivní škola, která se zaměřuje na nízkonákladové pohybové aktivity.

S tím souvisí také druhý úhel pohledu na sport, který v debatě otevřel ředitel Národní sportovní agentury Ondřej Šebek. Pohyb, pohybová aktivita, soutěže, závody, sport…totiž není jen prevence, ale také byznys. „Kolik lidí přijde na sportovní soutěž, kolik utratí v hotelech a restauracích, kolik se prodá lístků či dresů – to všechno je významný segment ekonomiky.“

Největší slabinou českého sportu je infrastruktura. „Mnohá sportoviště jsou stará přes 70 let. A na rozdíl od většiny Evropy jsou jejich vlastníky samotné kluby, které nemají prostředky na obnovu,“ řekl předseda České unie sportu Jan Boháč. Navrhl proto vznik zvláštního fondu pro investice do infrastruktury, například z evropských zdrojů. Zároveň upozornil, že Česká republika stále nemá zákon o sportu. Podle něj i dalších řečníků je důležité, aby sport měl své zastoupení vládě – ať už ve formě svého ministra či alespoň posílení pravomocí Národní sportovní agentury. „Souhlasím s vizí zvláštního resortu pro sport, ale v předvolebním období nechci, aby to někdo překroutil jako snahu vytvářet nová ministerstva. Principiálně to ale podporuji,“ reagoval Nacher. Boháč připomněl, že Česká unie sportu již dostala od členské základny mandát usilovat o vznik zvláštního úřadu, nebo alespoň o to, aby měl sport zastoupení na nejvyšší politické úrovni.

Druhý panel konference Od obce ke škole – instituce v pohybu

Hosté:

Miroslav Petr, děkan Fakulty tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy

Jana Havrdová, spoluzakladatelka nadačního fondu Aktivní Česko a viceprezidentka Hospodářské komory ČR

Radko Sáblík, ředitel Smíchovské střední průmyslové školy a gymnázia

Kamila Šlorelová, 1. místostarostka České obce sokolské

Patrik Nacher, poslanec Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky 

Druhý panel konference Sport jako týmová hra státu se zaměřil na to, jak mohou instituce – od rodiny přes školy až po spolky a obce – podporovat zdravý pohyb dítě i dospělých. Debata ukázala, že problém není jen v nedostatku peněz či hodin tělesné výchovy, ale především v nastavení prostředí a společenských návyků. Účastníci debaty zdůraznili, že děti mají přirozenou potřebu pohybu, kterou ale dospělí často potlačují.

Přirozený pohyb a role rodiny

Děti se chtějí hýbat samy od sebe, připomněla Kamila Šlorelová, 1. místostarostka České obce sokolské. „Problém nastává, když to v předškolním věku nepodchytíme a pak už to jen těžko doháníme,“ řekla. Šlorelová stejně jako další řečníci připomněla, že největší bariérou pro pohyb je čas, peníze jsou až na dalším místě.

Podle dostupných dat stojí jeden neaktivní člověk až 30 tisíc korun ročně, celkově jde o zátěž kolem 60 miliard korun. Pozitivní je, že rodiče po roce 2022 považují pohyb dítě za zásadnější a oceňují hlavně jeho vliv na psychickou odolnost. Spoluzakladatelka nadačního fondu Aktivní Česko Jana Havrdová připomněla, že sport je třeba chápat jako základ prevence, ne pouze volnočasovou aktivitu. Pohyb je podle ní stejně zásadní jako spánek nebo zdravá strava. „Rodina je klíčová. Pokud sportují oba rodiče, je 75procentní šance, že se bude hýbat i dítě,“ uvedla.

Škola jako záchranná síť

Nejen dospělí, ale hlavně děti tráví stále více času u telefonů a obrazovek. Řečníci s úsměvem zmínili, že kdysi (a není to tak dávno) byl trest, že dítě nesmí ven. Dnes je to spíš odměna. Trestem naopak bývá odebrání telefonu nebo zákaz počítače.

I proto je dobré zdůrazňovat roli škol, která hraje v životě dítěte zásadní roli. Ředitel Smíchovské střední průmyslové školy a gymnázia Radko Sáblík přispěl do debaty vlastními zkušenostmi. Na jeho škole dvě třetiny studentů závodně sportují, což přičítá rodinnému zázemí. Škola podle něj může děti motivovat inovativními přístupy, například volbou sportovních kurzů nebo propojením pohybu s jinými předměty. Zároveň varoval před stigmatizací: „Pokud se děti cítí v tělocviku nešikovné, odrazuje je to na celý život.“ V takovém případě je stěžejní role učitelů a trenérů, kteří formují školní prostředí. „Dítě má přirozenou touhu po pohybu. Pokud ji nepodchytíme v raném věku, škola to už těžko dohání,“ upozornil Miroslav Petr, děkan FTVS. Problémem jsou podle něj heterogenní třídy, kde jsou vedle sebe velmi aktivní i naprosto pasivní děti. Nastolil proto otázku, jestli by nebyla vhodná jistá forma inkluzivního prostředí než přidávání hodin tělesné výchovy. S tím souhlasí i poslanec Patrik Nacher: „Zvýšit počet hodin tělesné výchovy je hezký titulek, ale reálně to nic neřeší.“ Mnohem důležitější je podle něj začlenit tělocvik a pohyb obecně do každodenního režimu dítěte – například prostřednictvím aktivních přestávek.

Cesty ke změně

Doporučená denní dávka pohybu u dítě je 60 minut. Řečníci ale shodně konstatovali, že toto minimum se ve většině případů nedaří plnit. Příklady dobré praxe ukazují, že změna je možná: aktivní kluby, zavírání ulic před školami nebo zavádění aktivních přestávek. Havrdová i Šlorelová dodaly, že by bylo vhodné i změnit hodnocení tělocviku, nikoliv podle výkonu, ale podle účasti a snahy.

Pohyb musí být vnímán jako základní prevence, nikoliv jako volitelná volnočasová aktivita. Klíčovou roli hraje rodina, ale pokud selže, musejí nastoupit školy, obce a spolky.. Pro systémovou změnu je nutné propojit instituce a změnit celospolečenský pohled – aby děti i dospělí vnímali pohyb stejně přirozeně jako spánek či jídlo.