Bělohradský: postdemokracie vychází z chaosů a ztráty identit

Zatímco egyptolog Miroslav Bárta mluví o blížícím se kolapsu společnosti, filozof a sociolog Václav Bělohradský tvrdí, že se nacházíme v době chaosu či spíše „chaosů“. Obě teorie mají hodně společného. Nikdo neví, co přinese kolaps, nikdo netuší, co ve společnosti (či světě) probíhající chaos nakonec vyvolá a zda někdy skončí. Touha po „starých pořádcích“ je přitom marná. Není se totiž kam vrátit.

O teoriích chaosů, ale i postdemokracii a změnách klasické politické reprezentace mluvil ve středu na konferenci pořádané Institutem pro politiku a společnost právě Václav Bělohradský.

Svět již nikdy nebude bipolární jako během studené války, podle Bělohradského se nyní nacházíme v postbipolárním chaosu, který vyvolává paniku identit na různých úrovních. Vidět jsme to mohli v devadesátých letech při rozpadu Jugoslávie, ale i dnes při řešení krize eura či řecké ekonomiky nebo krize na Ukrajině, tedy země, která svou identitu hledá.

Globální změny a změny identit samozřejmě dopadají na každého. Druhou formu chaosu nazývá Bělohradský postprofesionální. Práce podle něj přestává být pro člověka povoláním či profesí, se kterou by se člověk nutně musel identifikovat. Daleko nutnější, nejen kvůli obživě, ale i kvůli sociálnímu statusu, je dnes vůbec nějakou práci mít. Bělohradský v této souvislosti hovoří o „prekérní práci“.

Podle Bělohradského pominula také doba multikulturalismu a nacházíme se v procesu postmultikulturního chaosu. Důkazem je pro něj současný „neorasismus“ především v Evropě, který mnohde pozitivní multikulturalismus nahradil a opět souvisí se ztrátou identit.

Identity či „klasické“ normy se ztrácejí i v politice. A mizí i klasická politická reprezentace. Václav Bělohradský v této souvislosti mluví o čtvrtém chaosu postreprezentativní demokracie. Vzniká takzvaná postdemokracie neboli „demokracie kritických množství“. Lidé ztrácejí vztah a důvěru k celkům, více se upínají ke svým lokálním potřebám, které jsou schopni řešit.

Zde Bělohradský udával příklad hnutí Žít Brno či řešení kauzy Kliniky na pražském Žižkově. Tyto lokální celky jsou schopné rychle řešit konkrétní problémy, tedy produkovat „demokracii kritických množství“. I řešení problémů ovšem může být dobré a špatné, připomněl Bělohradský.