AI na vysokých školách: Skvělý parťák, nebo noční můra plagiátů

Zná to asi každý vysokoškolák. První týden semestru, úvodní přednášky a v nich požadavky na splnění kurzu – seminární práce, prezentace, závěrečná ústní zkouška… Čeho si ale jako studentka všímám, je rostoucí množství těchto drobnějších aktivit, které jsou k zisku kreditů třeba splnit. A tento trend nelze přikládat vyšší náročnosti studia v průběhu semestrů, protože kurzy nemají přesnou časovou posloupnost. Co v tom však hraje zásadní roli, je masivní rozvoj nástrojů generativní umělé inteligence – té inteligence, která byla při mém nástupu na VŠ dostupná sotva jako demoverze ChatGPT.

A právě zde narážíme na kámen úrazu. Vedení škol i samotní vyučující si jsou velmi dobře vědomi existence AI i jejích rostoucích schopností. Zároveň moc dobře vědí, jak k jejímu využití řada studentů přistupuje, a proto se rozhodli zavést protiopatření. Zavádí se obecná univerzitní pravidla, ke kterým si ale každý vyučující přidává svá vlastní interní nařízení. Výsledkem je nepřehledná džungle, ve které student vůbec netuší, podle jakých pravidel vlastně hraje: „AI smíte používat jako nástroj k brainstormingu, nicméně ne na samotnou analýzu.“ „Víme, že na rešerši čím dál více, využíváte AI – ostatně my také – ale pozor na plagiát…“ „Vzhledem k tomu, že pro zpracování tohoto zadání určitě použijete AI, tak vám zkracujeme čas na odevzdání.“

To a mnoho dalšího zaznívá prakticky v každém kurzu. A celkové poselství pro studenty je jasné: „Víme, že si umělou inteligencí pomáháte (my sami to děláme), ale o to více vám budeme nuceni naložit. A pokud se nám bude zdát, že jste AI použili jinak, než dovolují pravidla, skončíte u disciplinární komise.“

Student se tak dostává do nebezpečné pasti. Stačí, aby jeho text působil více stylizovaně či strojově, a už může čelit podezřením a nepříjemným nařčením. Což s rostoucí úrovní kvality psaní generativních nástrojů nemusí být zase tolik složité.

Sama jsem to jednou vyzkoušela a mnou napsaný text do jednoho AI detektoru vložila. Výsledek ukázal 70% shodu s AI. Když jsem pak danou seminární práci odevzdávala do školního systému, jen jsem se modlila, aby bylo vše v pořádku a nemusela jsem před disciplinární komisí složitě dokazovat, že jsem o francouzském politickém systému psala opravdu sama.

A právě tento úhel pohledu se z hlediska využití AI v rámci akademického prostředí vůbec neřeší. Chápu, že je důležité chránit akademickou integritu a předcházet plagiátorství a zkratkám studentů k získání kreditů. I proto je třeba užití AI nastavit jasná pravidla. To je však jen jedna strana mince. Ale co ta druhá? Co neustále se zvyšující nároky na kvalitu a rychlost zpracování zadaných úkolů, protože se očekává, že budeme mít v počítači asistenta, který nám s nimi pomůže? Co všudypřítomný strach z nepodloženého nařčení z plagiátorství, které odhalil nejmenovaný AI detektor? Jakou má mít vlastně umělá inteligence při studiu roli?

To jsou složité otázky, na které se v akademickém prostředí hledají odpovědi jen stěží. Ale s přihlédnutím na neustále rychlejší vývoj těchto nástrojů se jimi v blízké budoucnosti bude muset někdo začít zabývat. Bude muset zkusit najít řešení, které bude schůdné jak pro udržení významu a integrity vysokoškolského vzdělání, tak pro smysluplnou realizaci v samotném školním provozu.