Arménie, rok poté

V Arménii došlo loni ke konci dubna k převratu režimu. Revoluci se říká stejně jako u nás sametová, protože proběhla bez jakýchkoliv ztrát na životech a nejen proto stojí příběh tohoto malého státu nacházejícího se na pomezí Evropy a Asie za pozornost.

Opresivní režim a všemocní oligarchové ovládali všechny aspekty veřejného života a změna se zdála být nedosažitelná. Neúnosnou situaci ukončila revoluce, která nezačala, tak jak to obvykle bývá, na hlavním náměstí v hlavním městě. Začala protestním pochodem Nikoly Pashinyana, občanského aktivisty, člena opozice a žurnalisty, který před příchodem do hlavního města obešel větší část země. Postupně se k němu připojovalo více a více nespokojených lidí. Protesty začaly nabírat na síle  a ke konci demonstroval úplně každý, včetně členů policie, která měla protestanty usměrňovat.  Hlavní tepny vedoucí do centra byly ucpány a město paralyzováno. Lidé přestali chodit do práce, ostatně by se do ní ani nedostali. K blokádě posloužilo cokoliv. Hrající si děti, projíždějící auta, zpívající dav, nebo bagr transformovaný na gril. Během celé doby protestu panoval na ulicích duch pospolitosti, naděje, ale i obav, protože podobné snahy neprobíhaly poprvé a v minulosti byly krvavě potlačeny. Tento hrdý národ s kořeny sahajícími až do hluboké antiky se ovšem nevzdal.

Revoluci nahrávalo několik dalších faktorů. Jedním z nich byla síla nových médií a sociálních sítí. Ty pomáhaly protestující nejen svolávat, ale umožňovala také okamžité vizuální sdílení pokusů o opresi a díky tomu větší pozornost mezinárodní komunity. Ta tyto přímé důkazy nemohla ignorovat a režim je nemohl popřít. Dále důležitou roli sehrál samotný pochod současného premiéra Pashinyana, se kterým obešel spoustu vesnic a měst. Protesty tak byly decentralizované a pro režim bylo těžší protesty potlačit.

Více než rok po revoluci je lze pozorovat na první pohled postřehnutelné změny. Jednou z nich je i symbolické otevření parku před parlamentem. Ten byl ještě před rokem uzavřen a pod ostrahou a zcela nepřístupný veřejnosti, stejně tak jako cokoliv s politikou spojené. Nyní se mohou lidé po parku svobodně procházet a ve své zemi o něco demokratičtěji žít.

Vyhráno ještě ale zdaleka není a Arméni jsou si toho velmi dobře vědomi. Již tak nelehkou situaci komplikuje  silná závislost na Rusku, která dělá Arménii velmi zranitelnou. Jak sami Arméni říkají, Rusové nemají přátelé, Rusové mají otroky. Stejný partner, který například stráží uzavřenou hranici s Tureckem a pomáhá stabilizovat situaci s Ázerbájdžánem zároveň zásobuje veřejný prostor fake news a snaží se udržet si svůj vliv v regionu. Situaci v tomto státě stojí za to monitorovat a jejich příběh nebrat na lehkou váhu. Je to příběh lidí, kteří se nevzdali, neupadli do apatie a jsou si velmi dobře vědomi toho, že jejich osobní štěstí je nemožné bez demokratické a stabilní Arménie.