Ohlédnutí za německými volbami a vládou „nejmocnější ženy světa“
Za šestnáct let v křesle německé kancléřky si Angela Merkel vysloužila několik lichotivých i méně lichotivých přezdívek. Vedle Mutti nebo Angely Machiavelli se s jejím jménem pojilo také označení „nejmocnější žena světa” nebo „lídryně západu”. Tyto přívlastky jsou pochopitelně nadnesené, vypovídají však o popularitě, kterou si Angela Merkel dokázala po celou dobu své kariéry udržet navzdory některým kontroverzním rozhodnutím. Těmi byly například přístup k Řecku během krize eurozóny, přijímání migrantů během uprchlické krize či rozhodnutí zrušit v Německu jaderné elektrárny (poslední se má zavřít již příští rok).
Angele Merkel se nedá upřít schopnost vyjednávat kompromisy a vybruslit z krizí s hlavou vztyčenou. Její kritici by ale zajisté namítli, že její opěvovaná stabilita, schopnost docílit kompromisu a zachovat si podporu veřejnosti, jsou ve skutečnosti jen jiná označení pro oportunismus a neochotu riskovat za ambicióznější cíle. Ne náhodou se v německém slangu začalo používat sloveso „merkeln” označující neschopnost rozhodnout se a podat jasné stanovisko. Vedle vizionářského Emanuela Macrona, který dlouhodobě prosazuje myšlenky dvourychlostní Evropy a vytvoření společných bezpečnostních struktur EU, vskutku Merkel působila jako konzervativní a neambiciózní.
Duo Merkel – Macron je však již minulostí. Do čela nejsilnější evropské ekonomiky nejspíš brzy usedne kandidát na kancléře Olaf Scholz a Francii čekají v příštím roce prezidentské volby, ve kterých bude Macronovi největším konkurentem Marie Le Pen z krajně pravicového Národního sdružení. Vzhledem k propastným rozdílům mezi politikou Le Pen a Macrona budou francouzské volby pro EU o poznání dramatičtější než volba nástupce Angely Merkel. S nadsázkou se dá totiž říct, že německé volby byly poněkud nudné.
Agenda všech tří kandidátů se točila kolem energetiky, digitalizace, klimatické krize a bytové krize. K zahraniční politice a Evropské unii mnoho vyjádření nepadlo. V posledních týdnech kampaně se jednalo už zejména o duel mezi Olafem Scholzem (SPD) a Arminem Laschetem (CDU) a to i přesto, že ještě na začátku léta bodovala ve volebních průzkumech Annalena Baerbock (Zelení).
Zelení obratně využili poklesu podpory vládnoucí CDU/CSU kvůli zavedení covidových opatření a motivováni úspěchem ve volbách do Evropského parlamentu se prezentovali jako čerstvý vzduch do německé politiky nutný ke změně dosavadního statusu quo. Narazili ale na to, že Němci nemají v oblibě ukvapené změny, zvláště ne takové, které by v praxi znamenaly ještě dražší elektřinu nebo benzin. Podle červnového průzkumu 77 procent Němců souhlasí s omezováním emisí, ale když dojde od slov k činům, jsou už ekologická témata mnohem méně atraktivní. 69 procent Němců se kupříkladu vyslovilo proti zdražování benzínu o 16 centů za litr, tedy proti konkrétnímu opatření na omezování emisí, které navrhovala Annalena Baerbock. Za strmým poklesem její popularity stál přirozený vývoj událostí i několik zásadních přešlapů. Třeba zjištění, že si Baerbock přikrášlila svůj životopis a dopustila se plagiátorství ve své knize, ji odsunula na druhou (respektive třetí) kolej.
Zdálo se, že klíčem k úspěchu ve volbách bylo co nejvěrněji napodobit kvality Merkel – tedy hlavně omezit výstřednosti. Tuto disciplínu nejlépe zvládl Olaf Scholz. Převzal její rétoriku i gesta, sázel na svou racionalitu a pragmatičnost. Přízeň voličů si získal, 26. září si ho vybralo za nového kancléře téměř 27 procent voličů. Úspěch SPD (a neúspěch CDU/CSU) se dá vysvětlit také tím, že Merkel, jejíž politický styl se někdy označoval za téměř nadstranický, si získala podporu i levicově a liberálně orientovaných Němců. S jejím odchodem se tato část voličů od CDU/CSU odklonila právě k SPD.
Zatímco CDU/CSU se v letošních volbách propadla historicky nejníže, Zelení můžou slavit. Výsledky voleb pro ně znamenají výrazný posun, jelikož oproti 8,9 procentům voličů v roce 2017 jim letos hodilo hlas 14,8 procent elektorátu. Zelení si tím zajistili roli kingmakera v budoucí vládě nehledě na to, zda vznikne koalice „Semafor“ (s SPD a FDP) či méně pravděpodobná koalice „Jamajka“ (s CDU a FDP).
Trojkoalice vznikne vůbec poprvé od roku 1950. To pochopitelně znamená komplikovanější cestu k finálním rozhodnutím a mnohdy velké ústupky z volebních programů, ale také příležitost pro politickou debatu a konstruktivní kritiku vlády opozicí. Zkušenosti „nejmocnější ženy světa“ a její schopnost dosažení kompromisů by se teď nepochybně hodily.