Politická válka ve Francii: Barnier táhne na Hôtel de Matignon
„Barnier…Barnier…já to jméno přece znám,“ říkám si, když čtu titulky o novém francouzském premiérovi. „No jistě, evropský politik a brexit,“ vyvstane mi na mysli. Ale proč zrovna premiér Francie? Odkud se vzal? I když při sledování toho, co se v zemi dělo celé léto, mě už prakticky nic nemůže překvapit.
Prezident Emmanuel Macron jmenoval Michela Barniera – pravicového kariérního politika, člena strany Les Républicains – minulý týden (5. září). Dva měsíce po předčasných parlamentních volbách. Nabízí se otázka, proč právě jeho, když zrovna pravice je teď ve Francii velmi slabá a má pouhých 39 poslanců z 577. Možná si Macron řekl, že právě to může být výhoda a Barnierovo jméno by nemuselo nikoho příliš naštvat.
Jenže to se velmi spletl. Levicově smýšlející Francouzi jsou už teď v ulicích a jak to umí jenom oni, dávají najevo svoji nespokojenost. Právě levicová koalice Národní lidová fronta totiž vyhrála volby, nezískala ale dost hlasů, aby měla v parlamentu většinu. Jejího kandidáta – tedy kandidátku Lucii Castets – šéf Elysejského paláce odmítl s tím, že už dopředu ví, že by nebyla schopna sestavit fungující vládu. A oheň byl na střeše. Koalice si totiž jako vítěz voleb nárokovala právo zkusit to jako první. Teď zaznívají slova jako „pošlapání demokracie“ anebo „impeachment“.
To naopak Michel Barnier je známý jako obratný a schopný vyjednavač. Má za sebou roli poslance, několikrát zastával ministerskou funkci, dlouho byl evropským komisařem a celá Evropa včetně Velké Británie ho zná jako člověka, který za Evropskou komisi vyjednal brexitovou dohodu. Teď je jeho úkolem spojit Francii a sestavit středo-pravicovou vládu, která bude Macronovi po vůli (a nezruší jeho důchodovou reformu), ale ne zase moc, aby si nevykoledovala hlasování o důvěře.
A zatímco ostatní strany proti Barnierovi protestují, do hry konečně vstupuje ten nejzásadnější prvek – Národní sdružení Le Penové. Politička nejen že nového premiéra neodmítla, naopak mu tak nějak kostrbatě pro server Politico vyjádřila podporu. „Nechceme dělat obstrukce,“ řekla Marine Le Penová. A už se mluví o imigraci. V minulosti totiž měl Barnier postoj blízký Národnímu sdružení a zdá se, že ho má pořád. Nebo alespoň ho bude muset mít, protože (snadnou matematikou) prostě hlasy krajní pravice bude potřebovat. A najednou to vypadá, že právě ta Le Penová, proti které se spojily všechny pozemské síly ve druhém kole předčasných voleb, bude držet vládu v šachu.
V minulosti byli Francouzi zvyklí na nekomplikovaný běh věcí: volby → vítěz → jmenování premiéra → sestavení vlády. To vše ve velice krátké době. Tentokrát je ale od začátku všechno jinak. Prezident Macron vyhlásil předčasné volby v reakci na výsledek evropských voleb a Francouzi museli jít k urnám znovu ani ne po měsíci. Jasný vítěz také chybí, naopak většinu v parlamentu mají čtyři antagonistické síly. Že by se mezi sebou dokázaly dohodnout, nepřipadá v úvahu a ochotu ke kompromisu zatím taky nikdo neukázal (snad kromě zmíněné Le Penové). A tak se tedy jedná – potají i hlasitě, Macron pořádá schůzky, rozesílá dopisy a volá předsedům stran. Dva měsíce po volbách tak lze zaznamenat jediný „úspěch“, a to jmenování premiéra. Že by tím ale politický válka skončila se rozhodně říct nedá, naopak to vypadá, že boj o Hôtel de Matignon teprve začal.