Proč je ČSSD …… tam, kde je (a patrně ještě dlouho bude)?
V březnu tohoto roku publikoval analytik Institutu pro politiku a společnost Karel Sál skvělou studii o úpadku sociálnědemokratických stran v Evropě. Pojďme se teď podrobněji podívat na Českou stranu sociálně demokratickou. Soustavně jí padají volební zisky i volební preference, několik let je vnitřně rozpolcená a i když dle soudu zatím nemusí platit dluh 338 milionů Altnerovým dědicům, finančně je na tom také poměrně špatně.
Často omílaným důvodem tohoto stavu je prý to, že ČSSD je ve vládě s ANO, které umí marketing. Co když se však za frázi: „Může za to marketing“, jen schovávají hlubší problémy strany? Kdyby totiž za vše mohl marketing, těžko by nejúspěšnějším internetovým obchodem byla firma s nejvíce nenáviděnou „zelenou příšerou“ v čele a nejmenovaný obchod s nábytkem (ten s tou červenou židlí) by hezky v rytmu TA, TA, TA, TA odkráčel po bankrotu z republiky. Upřímně mi fráze: „Může za to marketing“ přijde stejná výmluva, jako: „Může za to Kalousek“. Skutečné důvody toho, v jakém stavu se momentálně ČSSD nachází, vidím dva.
Tím prvním je personální složení strany. Sociální demokracie se již od roku 2010, kdy z čela strany odešel Jiří Paroubek, zmítá v jakési personální krizi a obecně vnitřní nejednotě. Po posledním sněmu se sice výrazně proměnilo předsednictvo strany, do kterého se dostali starostové a lokálně úspěšní politici. Také na postech ministrů se objevily osobnosti do té doby veřejnosti prakticky neznámé. Na stranu druhou však člověk nemá úplně pocit, že by došlo ke skutečné personální obměně. Vždyť na postu předsedy či lídra strany se protočily staré známé tváře a i v médiích čas od času rezonují stále stejná jména, jak z doby před deseti lety. Strana je tak na půli cesty, problém však je, že tato cesta trvá již poměrně dlouho. Nedošlo k rychlé personální proměně, jakou byla nucena projít ODS či KDU-ČSL. Obě tyto strany musely poměrně zásadně změnit své personální složení ve vedení, a ačkoliv i v těchto stranách zůstali někteří politici, kteří se v médiích objevují už celou řadu let, voliči jsou schopni tuto skutečnost odpustit, jelikož na postech nejvyšších došlo ke skutečným změnám. V ČSSD je tomu naopak a voliči tak mají oprávněný pocit, že se vlastně nic nezměnilo.
Druhým a podle mě nejvážnějším problémem ČSSD je však fakt, že sociální demokracie již dávno nehájí zájmy zaměstnanců a pracujících, ačkoliv i historicky to byl hlavní úkol a cíl tohoto typu stran. Co však v posledních letech ČSSD spolu s odbory pro zaměstnance v ČR udělali? Tlačili na zvyšování minimální mzdy a nyní znovu zrušili karenční dobu. Problém však je, že tyto kroky nejsou pro zaměstnance dostatečný benefit. Díky dobrému stavu ekonomiky totiž jen velmi malé procento zaměstnanců pracuje za minimální mzdu, tudíž její zvýšení pomůže jen málo komu. Ano, v případě krize budou všichni jistě rádi, že se tato hranice zvedla, momentálně však tímto krokem není koho oslovit. Ani proplácení prvních tří dnů nemocenské není v současné době již tak výrazný benefit. Vždyť samotné firmy lákají nové zaměstnance na tzv. sick days, které v průběhu roku mohou kdykoliv čerpat.
A to je právě ten problém sociální demokracie. Ačkoliv by měla být stranou, která bojuje za práva zaměstnanců, momentálně jsou největším nositelem benefitů pro zaměstnance samotné firmy. Ty z důvodu vysoké zaměstnanosti musely přijít s nápadem, jak nové lidi přilákat. Navíc pochopily, že se mění i požadavky zaměstnanců. Ti samozřejmě chtějí dobrý výdělek, zároveň však v práci nechtějí trávit více času, než je nezbytně nutné. I proto zaměstnavatelé lákají na alternativní úvazky, možnosti home office, zkrácené týdny, 25 dní dovolené, již zmíněné sick days, ale i podporu sportovních aktivit. Nic z toho se však nepromítlo v chování ČSSD. Sociální demokraté momentálně tlačí na různé sociální dávky, ovšem na to jsou Češi poměrně hákliví. Úplně však zapomněli na hájení své hlavní volební skupiny, tedy zaměstnanců.
Není pak divu, že se ČSSD rozprchli voliči k jiným stranám, nejčastěji pak k hnutí ANO. Program pak zas převzaly strany, od kterých se boj za zaměstnance moc nečeká. Naposled například TOP 09 prostřednictvím Markéty Adamové Pekarové navrhla, aby se Česká republika otevřela částečným úvazkům a vyšla tak vstříc požadavkům zaměstnanců. Pokud však strana, která má za hlavní úkol ochranu zaměstnanců před firmami, najednou není nositelem benefitů pro zaměstnance a tímto ochráncem se stanou samotné firmy či jiné politické strany, je tato strana na dobré cestě k zániku. Tak snad jsou na to v Lidovém domě připraveni.