Sen Gruzínců o lepší budoucnosti se mění v noční můru

Desetitisíce Gruzínců v ulicích. Řada z nich má kolem ramen vlajku své země, další mávají vlajkou Evropské unie. Proti nim stojí policejní jednotky, s helmami na hlavách, vestách na hrudi a štíty v rukou. Demonstranti hází kameny, střílejí pyrotechniku a staví barikády. Profesionální jednotky se snaží rozehnat dav brutalitou – slzným plynem a vodními děly. Tohle je už několik nocí realita gruzínského hlavního města Tbilisi. A proč to všechno? Protože vládní strana oznámila, že jednání o vstupu do EU pozastavuje do konce roku 2028.

Lidé v centru hlavního města protestují každý večer ode dne, kdy vládnoucí strana Gruzínský sen oznámila přerušení přístupových rozhovorů s Evropskou unií až do konce roku 2028. Psal se 28. listopad a řadě občanů se právě zničil jejich sen a naplnily obavy – země směřuje k Rusku.

Gruzie je stát na hranici Evropy a Asie. Vsadila bych se, že většina Evropanů vám neřekne hlavní město a nevyjmenuje ani dvě sousední země. To je přitom naprosto zásadní pro pochopení obav a cílů státu. Z jedné strany má Gruzie Arménii a Turecko, Ázerbájdžán a samozřejmě Rusko. Moskva podporuje dvě separatistické republiky, které stát na svém území má. Kreml teritorium považuje za své od 20. století a na té myšlence se nic nezměnilo. Nesouhlasí se vstupem do NATO, nesouhlasí s demokratizací a západními reformami a nesouhlasí s žádnou Evropskou unií. K prosazení svého vlivu používá nejrůznější metody od politického nátlaku, přes ekonomické požadavky až po šíření dezinformací.

Na podzim Gruzínci hlasovali v parlamentních volbách. Oficiálně vyhrála proruská strana Gruzínský sen, která získala víc než 54 procent hlasů. Což jí umožňuje pokračovat ve svém vládnutí (, které se stále víc poddává vlivu Moskvy). Na výsledcích ale něco nehraje, a všimli si toho obyčejní lidé, zástupci opozice, prezidentka Salome Zurabišviliová i zahraniční státníci a v neposlední řadě světové agentury, které tvrdí, že výsledky jsou statisticky nemožné. Začalo se proto mluvit o falšování hlasů, kupování voličů, manipulaci s lístky apod. Pochybnosti vyjádřily taky Spojené státy i EU.

Ihned po volbách premiér země Irakli Kobachidze z Gruzínského snu ujišťoval kritiky, že směřování Tbilisi na západ a do Evropské unie je priorita. Měsíc je ale dlouhá doba na přemýšlení a evidentně může vést k úplné změně názoru. Zatímco na začátku listopadu protestovaly proti výsledkům voleb tisíce lidí, teď stojí před budovou parlamentu násobky a chtějí šanci na evropskou budoucnost.

A jsme tam, kde jsme byli na začátku – v ulicích hlavního města, na jedné straně stojí demonstranti zahalení v maskách a s potápěčskými brýlemi, na té druhé jsou připravení (maskovaní) policisté, kteří střílejí gumové projektily, mlátí protestující (nebo novináře), krotí je slzným plynem a při teplotách rovných nule do nich vodním dělem stříkají vodu. Čísla zdaleka nejsou přesná a těžko se jim dá věřit, nicméně mluví se o 200 zadržených – někteří dostali pokutu, jiní skončili v cele a čekají na soud.  Zraněno bylo podle tamního ministerstva vnitra víc než 100 policistů, někteří z nich vážně. O lidech na barikádách se úřady moc nezmiňují.

V souvislosti s policejním násilím varovala sedmadvacítka vládu před možnými sankcemi. Prezidentka země vyzvala spojence, aby podpořily protesty, které nazvala „gruzínským národním hnutím za integraci do EU“. Ještě donedávna jsme si mysleli, že Gruzie má šanci časem rozšířit Evropskou unii, probíhala jednání, do země směřovala ekonomická a demokratická podpora. Unie si stála za tím, že Tbilisi má šanci na lepší zítřky. Hlava státu teď oslovila členské země, aby vyslaly jasný vzkaz, že říjnové volby byly zmanipulované a že výsledek neuznávají. A přesně tak by se Brusel měl zachovat a zastat se svého potenciálního člena. Ano, nový předseda Rady António Costa i šéfka unijní diplomacie Kaja Kallasová mluvili se Zurabišviliovou a odsoudili násilí s tím, že jednání vlády je v rozporu s vůli lidu. Prezidentka jim jistě poděkovala za podporu. Ale co dál? EU by teď neměla čekat, že se situace nějak vyřeší, a měla by rychle jednat – diplomaté, sankce, teď hned. Jinak se taky může stát, že Rusko pohltí tuto evropskou zemi…pěkně pomalu, potichoučku a „nenásilně“.