Nestihli jste některou z našich akcí? Nebo Vás prostě jenom zajímají nejdůležitější informace, které zazněly? V jednoduchosti je krása. Rozhodli jsme se proto, že všechny reporty, videa, fotografie a tiskové zprávy dáme přehledně na jedno místo. Ať už hledáte cokoliv, určitě jste tu správně. Teď už Vám nic důležitého neuteče.

PODÍVEJTE SE NA PROBĚHLÉ AKCE

14. 6. 2019

Více o události

Versailleská smlouva, symbol konce první světové války, ovlivnila geopolitický vývoj v celé Evropě. Dokument, kromě jiného, označil Německou říši a její spojence za původce války zodpovědné za všechny materiální ztráty, škody na civilním majetku a také ztráty na lidských životech, jež utrpěly státy vítězné Dohody. Německu bylo uloženo, aby zaplatilo státům Dohody značné válečné reparace, které splatilo teprve nedávno, a to v roce 2010. Bylo toto rozhodnutí správné? V jakém rozsahu přispělo k rozpoutání druhé světové války? Jaký odkaz v sobě Versailleská smlouva nese v dnešní době?

Dne 13. června 2019 pořádal Institut pro politiku a společnost veřejnou debatu na téma 100 let od Versailleské mírové smlouvy. Na ní vystoupili J. E. Peter Weiss, velvyslanec Slovenské republiky v České republice, Milena Hrdinková, státní tajemnice pro evropské záležitosti Úřad vlády České republiky a Jaroslav Šebek, vědecký pracovník oddělení dějin 20. století Historického ústavu Akademie věd České republiky. Moderátorem debaty byl Ondřej Houska, reportér Hospodářských novin.

Jaroslav Šebek se domnívá, že Versailleská smlouva byla v mnohém základem pro vypuknutí druhé světové války. Mnoho lidí si Versailles spojuje s rokem 1933, tedy rokem, kdy se k moci dostal Adolf Hitler. Pan Šebek ale zdůrazňuje, že cesta k nové válce začala již mnohem dříve, a to vzhledem k válečným reparacím, které byly z jeho pohledu až příliš vysoké. Právě reparace považuje za roznětku negativního vztahu německých orgánů k Versailleské smlouvě. Rozhodnutí spojenců o ekonomickém zničení Německa po válce považuje za nedomyšlené, o čemž svědčí i fakt, že Německo splatilo reparace až v roce 2010. Na druhé straně ale smlouva sloužila jako podklad pro vytvoření nových mírových smluv po druhé světové válce ve smyslu vyvarování se chyb po první válce. Mocnosti si uvědomili, že cesta mírového uspořádání Evropy nespočívá v potrestání Německa a jeho zadupání do země. Právě naopak, Německu bylo třeba vzchopit se a integrovat ho do evropských záležitostí.

Z pohledu Mileny Hrdinkové je nutné podívat se do dávnější minulosti, než byl Versailleský mír. Lze říci, že znaky, kterými je charakteristický, jsou v historii Evropy nevídané. Měl v sobě moment trestu a pomsty a můžeme se domnívat, že politici si i v roce 1919 plně uvědomovali, že jeho následky nepřinesou nic dobrého. Paní Hrdinková přitom poukázala na zkušenosti z historie, jakými byly Vestfálský mír či Vídeňský kongres. Versailleská smlouva je protipól Vestfálského míru z roku 1648, který byl na svou dobu naprosto unikátní a moderní. Přinesl vyvážení moci, a co je nejdůležitější, na mezinárodní vztahy se začalo pohlížet nikoli optikou toho, co je morální a pozitivistické, ale co je realistické a dlouhodobě udržitelné. Když se podíváme na dnešní dobu, můžeme najít poučení z roku 1919 ve smyslu, jakým ho pojal Robert Schuman a jeho společníci po druhé světové válce. Princip potrestání viníků prokazatelně nefunguje, protože žádná válka nemá viníka v osobě jen jednoho člověka či jedné strany. Jak řekl Henry Kissinger – každá doba produkuje nemocné mozky, vůdce s podivnými představami. Otázkou je, zda je mezinárodní systém, který jsme vytvořili, dokáže eliminovat v případě, když se dostanou k moci. Na závěr paní Hrdinková podotkla, že v mezinárodních vztazích je nutné upřednostnit racionalitu před emocemi.

Velvyslanec Peter Weiss se ve svém úvodním slově zabýval otázkou vztahu Slováků k Versailleské smlouvě. Přitom citoval úvahy Ľubomíra Liptáka, který tvrdí, že světová válka v podstatě trvala od roku 1914 až do roku 1989. Hovoří o ní jako o 75leté válce. Obecná tendence po každé velké válce je vytváření národních států v momentě rozpadu velkých impérií. Poukázal na zahraniční odboj a československé snahy o právo na sebeurčení, v jejichž důsledku vznikl díky Versailleské smlouvě první Československý stát. Československa se dotýkala i Trianonská smlouva, kde na straně poražených stála bývalá Rakousko-Uherská monarchie zastoupená Maďarskem. Trianonská smlouva určila nové hranice Maďarska a Československa, v jejichž důsledku ale ztratilo bývalé Rakousko-Uhersko značnou část území i obyvatelstva. Právě s tímto faktem se dosud nevyrovnala velká část maďarského obyvatelstva, pro které znamená Trianon křivdu. Pan Weiss zdůrazňuje, že Maďarsko se s trianonským traumatem dosud nevyrovnalo zejména kvůli chybnému uvažování, kterým Maďaři považují uherské území za maďarské, a proto tvrdí, že přišli o jeho dvě třetiny. Tyto myšlenky jsou podle něj udržované při životě i maďarskou vládou, která několikrát veřejně zpochybnila danou smlouvu.

Moderátor debaty Ondřej Houska podotkl, že tvrzení, že Hitler se chopil moci díky Versailleské smlouvě je podle něj menšinová teorie. Řečníků se zeptal, zda není tvrdost míru přeceňována a zda nevidí větší problém než ve smlouvě v neschopnosti Německa uznat porážku ve válce. Jaroslav Šebek nechce zpochybňovat Versailleskou smlouvu a za směrodatné spíše považuje ekonomické důsledky, které akcelerovaly německý nacionální proud. Po roce 1945, kdy se Německo dopustilo mnohem horších zločinů, s ním spojenci nakládali mnohem vstřícněji. Odrazilo se to i do způsobů trestání německých válečných zločinců, kdy byla justice na území západní zóny Německa benevolentnější. Tímto způsobem chtěli mocnosti předejít stejným chybám, které následovaly po Versailleským míru. Milena Hrdinková tvrdí, že Versailleský systém nebyl špatný, nicméně je zřejmé, že ukončení válečného konfliktu nemůže být následováno pomstou a trestáním. Není jasné, co tvůrci míru očekávali izolací Německa, můžeme ale tvrdit, že jejich myšlení se řídilo spíše emocemi než racionalitou. Historie nám ukazuje, že potrestání v dlouhodobém měřítku nefunguje. Agresoři by po takovém velkém konfliktu samozřejmě měli být potrestáni, ale v rámci mezinárodního systému by měli mít své postavení. Německo nezpůsobilo žádnou válku – každá velká válka je důsledkem celospolečenského vývoje a celého řetězce selhání. Paní Hrdinková je také přesvědčena, že Hitler by se k moci dostal i bez nespokojenosti německé společnosti s Versailleským systémem.