Česko bývá často označováno za montovnu či průmyslové́ srdce Evropy. Ekonomům to však přidělává vrásky na čele, protože přehnaná závislost na výrobním průmyslu může být v konečném důsledku slabinou projevující se především v krizových obdobích. Kde je lidská kreativita, dovednost či talent? Nejsou právě to “motory ekonomického rozvoje”? Cest k větší́ diverzifikaci tahounů naší ekonomiky je mnoho, a jednou z nich je větší́ zapojení právě kreativních průmyslů. Česká republika po vzoru západních a severských zemí pomalu začíná s vytvářením infrastruktury, která má pomoct k podpoře kreativních průmyslů na městské́, regionální́ a státní́ úrovni.

Institut pro politiku a společnost na toto téma zorganizoval veřejnou debatu s názvem „Síla české kreativity“, která proběhla dne 10. 9. 2020 v Praze. Hlavními řečníky byli Karel Havlíček, vicepremiér, ministr průmyslu a obchodu, ministr dopravy, Vláda České republiky, Helena Bezděk Fraňková, ředitelka, Státní fond kinematografie, Zdeňka Kulová, manažerka, KUMST kreativní hub Brno, Martin Wichterle, předseda představenstva, Wikov a Petr Bilík, prorektor pro vnější vztahy, odborný pracovník, Katedra divadelních a filmových studií, Filozofická fakulta, Univerzita Palackého. Debatu moderovala Martina Dlabajová, poslankyně Evropského parlamentu.

Podle Karla Havlíčka je především nutné zaobírat se otázkou výchovy kreativních lidí v České republice a budováním ‚brandu‘ České republiky. Nejprve je klíčové zajistit systém a formát – s tím pak začít na základních školách, kde je již v současnosti na několika školách zaváděn předmět s názvem Technika, který bude do dvou let povinný na všech školách. Dále vidí možnosti v rozvoji inkubátorů trojího typu; univerzálního pro všechny, univerzitního a fokusovaného, tedy se specializací na konkrétní odvětví. Ve spojitosti s inkubátory vyzdvihnul fakt, že podpora kreativity se týká i inovací.

Helena Bezděk Fraňková, jako ředitelka Státního fondu kinematografie, zdůraznila, že podpora kreativních průmyslů do budoucna znamená primárně nutnost státu akceptovat skutečnost, že kreativita se nedá měřit, ani vážit. V otázce měřitelnosti vidí hlavní problém podpory kreativních průmyslů.  Ten je například vidět i v tom, jak těžké je v rámci umění stanovit, co je kvalita. Řešení vidí v naučení se v rámci umění transformovat řeč do stejného stylu, jako má průmysl a podnikání, tedy nalezení ‚jazyka stejného kmene‘. Možnosti využití kreativity dále vidí ve státní správě, a to i k zefektivnění komunikace s občanem. Upnula zároveň pozornost na to, že kreativita je nevyčerpatelná.

Zdeňka Kulová se zaměřila na úspěšné fungování projektů v rámci kreativního průmyslu. Vyjádřila souhlas s tím, že svět průmyslu si nerozumí se světem kreativity, ale problém je v tom, že chybí překladatelé, kteří tyto dvě sféry propojí. Klíč k úspěchu vidí v kreativních ‚hubech‘, neboli inkubátorech, kterých je v České republice málo. Je třeba zaměřit se zároveň na to, jak v tomto ohledu dohnat zahraniční státy a soustředit se na naši unikátnost v rámci kreativního průmyslu. Mezeru také vidí ve finanční a podnikatelské znalosti studentů. Ta je potřeba podchytit co nejdříve, například skrz zmiňované kurzy podnikavosti pro umělce.

Podle Martina Wichterleho žijeme ve století, které se dá nazvat ‚stoletím kreativity‘.  Kreativita se zároveň čím dál tím více přibližuje reálnému průmyslu, a to i vzhledem k tomu, že je vidět skrz veškeré atributy jednotlivých produktů. Stejně tak jako paní Helena Bezděk Fraňková doufá, že tyto dvě strany budou hledat společný jazyk, při čemž stát může v této oblasti pomoci. Souhlasí s důležitou rolí školství, která rozvíjí dětskou otevřenou a kreativní mysl, ale také klade důraz na umění se prodat a na nutnost tuto dovednost u studentů rozvíjet. Jak Martin Wichterle zmínil: „kreativita a inovace jsou hybnou silou pokroku, představují nejvyšší přidanou hodnotu a konkurenceschopnost ekonomiky. Věda, výzkum a kreativní průmysly mohou posunout naše národní hospodářství mezi nejvyspělejší státy světa“.

Petr Bilík opět zmínil a zdůraznil podíl kreativity na designu produktů. Zaměřil se na důležitou roli univerzit a na jejich spolupráci s městy, kde vidí mnoho příležitostí. Zároveň podotknul, že jakékoliv změny se v rámci univerzitního prostředí provádějí obtížně díky mnohým vnitřním i vnějším pravidlům. Zmínil, že univerzity jsou v tuto chvíli schopné zareagovat na nové a inovativní jevy třeba až za deset let, tudíž jde o velmi pomalý proces. Prozatím vidí možnost ve vytváření kurzů, které se časem stanou akreditovanými. Ve spolupráci mezi univerzitami a městy vidí problém spíše ze strany města a v nedostatku městem nabízených možností ke zlepšení prostředí studentskou kreativitou.