PANEL 1: Změny v povinné školní docházce. Krok vpřed, či zpět?

Diskuze o reformě školství se vede dlouhá léta. Ať už se jedná o revizi rámcových vzdělávacích programů, které nahradily klasické osnovy, či změny v povinné školní docházce, tak jde zjednodušeně řečeno o to, aby se výuka na školách zmodernizovala a děti se neučily zbytečnosti.

Politicky  ožehavá otázka zabývající se zrušení devátých tříd a povinnému dvouletému studiu na středních školách má silné zastání u poslankyně Renáty Zajíčkové, která se domnívá, že společenská poptávka se změnila. V Evropské unii se doba povinné docházky prodlužuje a přináší to výsledky. Poslankyně by však otevřela debatu taktéž o tom, co se vlastně mladí lidé učí. „Musíme přizpůsobit vzdělávání, aby vybavilo mladé lidí do 21. století,“ uvedla. Poslankyně Jana Berkovcová také není proti rušení devátých tříd a povinnému dvouletému studiu na středních školách, pokud bude tato zahraniční inspirace  zasazena do českého kontextu. Současně věří, že prodloužené studium by  nadále motivovalo mladé lidi v navazujících studijních cyklech. Bývalý ministr školství Robert Plaga však upozorňuje na problematiku příliš rychlých reform ve školství.  Musíme se obzvlášť zaměřit na předškolní vzdělávání, kde jsme schopni pomoci dětem již v raném věku a to především těm, kteří pochází ze znevýhodněného socio-ekonomického prostředí. 

Podle prezidenta Asociace ředitelů základních škol Luboše Zajíce je nutné, aby na sebe jednotlivé stupně vzdělávacího systému lépe navazovaly. Pan Zajíc zdůrazňuje především širší politické shody na případné reformě školství, jelikož se taková změna může implementovat mnoho let a bez širší politické shody mezi koalicí a opozicí reforma nepřinese tížený výsledek.

Podstatná je však změna v kurikulu. Poslankyně Renáta Zajíčková vidí nutnost změnit výuku směrem, který vybaví děti měkkými dovednostmi orientace v dnešním světě, jakými jsou například mediální a finanční gramotnost. Dle jejího názoru se do dnešní doby hodí více člověk se všeobecným než se zcela úzce zaměřeným vzděláním. Informace se v dnešní době dají získat i z jiných zdrojů než pouze institucionální formou. Tato forma by se proto měla více soustředit na vybavení studentů schopnostmi se orientovat v realitě, než jim pouze „tupě“ nalévat informace do hlavy.  Podle Luboše Zajíce je třeba  investovat do celoživotního učení, jelikož ne vše končí vystudováním jedné školy. 

Robert Plaga taktéž zdůrazňuje velké regionální nerovnosti v přístupu ke kvalitnímu vzdělání. „Čím dříve se začne institucionální vzdělávání žákům věnovat, tím větší je šance, že dostaneme děti a jejich rodiče z marasmu neochoty se vzdělávat,“ řekl. Bylo by však liché pouze prodloužit dobu vzdělávání, aniž bychom byli schopni nabídnout studentovi kvalitní a smysluplné studium. Poslankyně Jana Berkovcová věří, že žák dostane set dovedností nutných k obstání v životě, pokud vzdělání uděláme více obecné.

Otázka pak zůstává, zda-li prodloužená doba vzdělávání nutně povede ke zvýšení jeho kvality a jak by se s takovým přechodem na prodloužené povinné vzdělávání vypořádaly právě školy. Celkový přechod na nový systém bude bezesporu náročný. Nabízí se možnost vytvořit přechodné období z jednoho systému na druhý, jelikož se změna nedá realizovat z roku na rok. Robert Plaga se nejvíce obává, že případný nedostatek prostorů na výuku bude tím nejmenším problémem. „Zvýšený počet žáků na středních školách se projeví nejvíce na nedostatku kvalitních učitelů, nikoliv budov,“ řekl.

Je však třeba také myslet na to, jak efektivně Česká Republika hospodáři s  finančními prostředky vynaloženými na vzdělávání. Poslankyně Renáta Zajíčková vidí možnost ušetřit, omezí-li se odkladovost dětí v mateřských školách, která je bezkonkurenčně nejvyšší v Evropské unii. Zrušení osmé třídy by pak mohlo přinést úspory na výdajích českého školství. Poslankyně Jana Berkovcová dokonce považuje vysokou odkladovost v mateřských školách jako nezdraví jev. Reforma školství je pro ni však prioritou, a to i přes vysokou počáteční cenu a případné problémy s implementací.

PANEL 2: Vzdělávání budoucnosti. O čem by se měly děti učit na základních školách?

O tom, že je třeba revize kurikula, aby odpovídalo potřebám 21. století není pochyb. Jednorázová úprava však není řešením, protože se dnešní svět dynamicky vyvíjí a tomu by se mělo průběžně přizpůsobovat i učivo.

Vedoucí samostatného oddělení digitalizace ve vzdělávání Národního pedagogického institutu Ondřej Neumajer představuje možnosti, jakým směrem by se měly vydat rámcové vzdělávací programy. Zmiňuje, že žijeme v rychle se měnícím světě, kde ztrácíme jistoty, na které jsme byli dosud zvyklí. To by se mělo nutně promítnout v prioritách vzdělávání. Dnešní podoba vzdělávání by tak měla klást důraz na schopnost kritického myšlení, klimaticky zaměřeného vzdělání, digitální gramotnost, schopnost rozpoznat a postavit se rasismu či diskriminaci a v neposlední řadě vést studenty k participaci na demokratickém procesu a úctě k hodnotám, jako jsou například lidská práva. 

Můžeme si položit otázku, jaká jsou největší úskalí a výzvy, se kterými se v dnešním vzdělávacím systému setkáváme.  Vedoucí advokačního týmu Učitel naživo Kateřina Konrádová zastává názoru, že vzdělávání je především o lidech. Největší vliv na to, co se děti učí, mají učitelé a ředitelé. „Dříve nám chybělo jasné pojmenování toho, co dělá kvalitního učitele kvalitním. To se teď mění. Není to však pouze o učitelích. Ředitelé by měli být pedagogičtí lídři, kteří pomáhají s implementací kurikula,“ uvedla.

Ředitel odboru kurikulum všeobecného vzdělávání Národního pedagogického institutu Kamil Ubr zdůrazňuje především problematiku pedagogů a to konkrétně, na co by se měli zaměřit. Dle jeho slov je třeba najít rovnováhu mezi znalostí, kompetencí a tím, co budou žáci v životě potřebovat. Musíme najít vyváženost mezi věcným obsahem a rozvíjením schopností, jako je komunikace, umění třídit informace nebo práce s jazykovými modely. 

Analytik PAQ Research Karel Gargulák dodává, že kurikulum není to nejklíčovější. Při implementaci nového kurikula zaměřeného na dosažení nových cílů to vždy dopadne, alespoň v krátkodobém horizontu, špatně. „Témat v kurikulu by mělo být méně, ale hlavně musíme mezi dětmi rozdělovat na ty, kteří jsou schopny jít více a méně do hloubky,“ uvedl. Dle jeho názoru je problémem českého vzdělávání taktéž malá centralizace, která vede k velké svévoli ředitelů.

Dle Ondřeje Neumajera je třeba také sledovat české a globální trendy ve výuce. Jako největší globální trendy vidí hybridní a online výuku a generativní umělou inteligenci v podobě jazykových modelů. Paralelně s tím můžeme v zahraničí sledovat pokus o návrat člověka k přírodě. Nemoci duše jsou častým jevem a školy se snaží s touto epidemií nemocných duší bojovat. V českém prostředí je trend revize vzdělávání, tedy větší časová dotace na práci s technologiemi a její zapojení do jednotlivých předmětů. Snažíme se taktéž více investovat do snižování nerovností v přístupu ke vzdělávání, a to například vybavováním žáků ze znevýhodněného socio-ekonomického prostředí pokročilými digitálními pomůckami. Karel Gargulák se domnívá, že část škol dokáže vybavit děti kompetencemi budoucnosti. Druhá část toho ale schopná nebude, což bude nadále rozšiřovat socio-ekonomické nůžky mezi lidmi v regionech. Podle Kamila Ubra je třeba prvotně proškolit učitele v předávání schopností adaptace na změny. Učitel by měl žáka podporovat v jeho vlastním rozvoji. Základní školy by tak měly  pomáhat svým žákům nacházet  nové příležitosti  a vytvořit bezpečné prostředí pro učení, které zahrnuje i časté chybování. Kateřina Konrádová také zdůrazňuje potřebu dávání zpětné vazby a naučit se přizpůsobovat změnám.

PANEL 3: Odborné vs. všeobecné vzdělání. Jakým směrem se musíme vydat?

Odborné a všeobecné vzdělání je v českém mediální prostoru často kladeno do protipólu. Hranice mezi oběma typy vzdělání není však zcela jednoznačně vytyčitelná. Stavět oba typy vzdělání do pozice vzájemné konfrontace je kontraproduktivní. Mělo by se jednat o symbiózu, protože jedno bez druhého se neobejde. 

Vedoucí oddělení vzdělávání Hospodářské komory ČR Helena Úlovcová upozorňuje na to, že počet odborných škol se v České republice zmenšuje a dodává, že odborné vzdělávání nikdy nebylo zaměřeno pouze na odborné znalosti. Vždy byly ve výuce zařazeny taktéž prvky všeobecného vzdělání. Měli bychom hledat styčné body mezi odborným a všeobecným vzděláváním. „Není správné, aby byl člověk úzce profilovaný na jednu pracovní pozici. Není však ani správně zcela rezignovat na specializaci na všech školách,“ uvedla. Již dnes je totiž přibližně polovina kurikula na odborných školách věnována všeobecnému vzdělávání. Debatu o prodloužení povinného studia o dva roky na středních školách Helena Úlovcová hodnotí jako přínosnou, ale ony dva roky by se nemělo učit pouze všeobecné vzdělání. 

Zástupce ředitelky sekce pro vzdělávání a rozvoj lidských zdrojů Svazu průmyslu a dopravy Miloš Rathouský vnímá protikladné postavení odborného a všeobecného vzdělání jako falešné dilema. Dle jeho názoru si velká část zaměstnavatelů uvědomuje, že potřebují všeobecně vzdělané lidi, kteří jsou poté lépe připraveni na změny na trhu práce. ČR má statisticky nestandardně velký počet vzděláním oborově zaměřených studentů oproti průměru v Evropské unii.  Dle názoru Miloš Rathouského  se však do velké míry jedná o statistické zkreslení, poněvadž co je a není oborově zaměřené vzdělání se v každé členské zemi Evropské unie definuje jinak. 

Programový ředitel EDUin Miroslav Hřebecký zastává názor, že očekávat při podávání přihlášek na střední školy od patnáctiletého člověka, že si správně vybere, na co se specializovat je neuvážené. Rozhodnutí za studenta nakonec stejně udělá jeho okolí. „Když pak student zjistí, že by rád změnil svoji specializaci, systém mu to svojí nepropustností nedovolí a při změně výběru nutí studenta začít studium na střední škole od znova. To jsou vše náklady společnosti,“ uvedl. Miroslav Hřebecký taktéž zdůrazňuje, že je nutné se zaměřit na všeobecné kurikulum na odborných školách. Nejdůležitější je budovat postoje a až druhořadě dovednosti a znalosti. Společnost, pokud nebuduje postoje, platí vysokou cenu za svůj přístup. Fenomény, jako jsou dluhové pasti či radikalizace společnosti, jsou její velkou přítěží způsobenou mimo jiné nedostatečným všeobecným vzděláním.

Ostrakizace odborného vzdělávání, zvláště pak tzv. „učňáků“ působí v českém prostředí potíže. Horší výsledky na učilištích přitom nejsou způsobeny oborem, ale tím, kdo je studuje. Miloš Rathouský připomíná, že mezi základním a středoškolským vzděláváním je jeden zásadní rozdíl. Zatímco základní školy naplňují své řady studenty ze spádové oblasti, střední školy naplňují své řady podle znalostí a schopností. Žáci s nejlepšími studijními výsledky odcházejí zpravidla na gymnázia, ti s nejhoršími na učiliště. 

Je však třeba také myslet na to, že vzdělávání je celoživotní proces. Systém musí být dostatečně flexibilní, aby umožňoval návrat do vzdělávacího procesu a dodatečné sebevzdělávání. Panuje shoda na nutnosti posílení celoživotního vzdělávání, vystavování certifikátů za ukončené i dílčí vzdělávání a zbavení se vzdělávacích uzlů. Přechod mezi jednotlivými stupni vzdělání musí být méně stresující a ne založený  na jedné dobře či špatně napsané přijímací zkoušce.