PANEL 1: Česká ekonomika je 20 let součástí evropského jednotného trhu

Ondřej Kovařík, poslanec, Evropský parlament

Petr Zahradník, ekonom, Česká spořitelna

Oldřich Dědek, bývalý viceguvernér a člen bankovní rady, Česká národní banka; bývalý národní koordinátor pro zavedení eura v ČR

Petr Bartoň, datový ekonom, Datarun

Česká republika je součástí Evropské unie už dvacet let. Členství znamená řadu výhod, a tou beze sporu největší je jednotný evropský trh. Jak stát dokázal této výhody využít? Nadále zůstáváme čistým příjemcem evropských peněz a od roku 2004 jsme již získali víc než jeden bilion korun. Časem se ovšem staneme plátci – jak na to bude česká ekonomika reagovat? I to jsou témata, která otevřeli řečníci v prvním panelu konference Dvacet let České republiky v EU.

Před dvaceti lety Česká republika vstoupila do Evropské unie, a to bylo pro fungování státu zcela zásadní, a to nejen z ekonomického hlediska, jak připomněl Petr Bartoň, datový ekonom společnosti Datarun: „Evropská unie jako motivace transformačního procesu, (…) protože kdyby tady nebylo to motivační „budeme plnohodnotní občané Evropy a nastavení správných a volno demokratických principů“ – to bylo motivační, že bylo kam směřovat. Evropská unie jako motivátor byla dobrý vodítkem a s jasně daným cílem. Abychom mohli vstoupit do EU, tak musíme dělat tohle a tamto.“

Česko se mimo jiné stalo součástí jednotného evropského trhu. „Museli jsme přijmout a harmonizovat celou řadu předpisů, včetně těch, které se týkaly ekonomiky. Přece jen v 90. letech ekonomika rostla rychleji, než jsme byli schopni to právně zajistit,“ připomněl na úvod debaty poslanec Evropského parlamentu Ondřej Kovařík. I další řečníci souhlasili s tím, že právě otevření českého obchodu mělo pro ekonomiku zásadní vliv. „V tom období let 2003 a 2004 se úspěšně pozitivně vyvíjející se obchodní bilance převrátila prakticky do trvalého přebytku, který v určitých letech dosahoval až nějakých 7 nebo 8 procent hrubého domácího produkce České republiky. Takže ta závislost a význam zahraničního obchodu a vnější otevřenosti pro naši ekonomiku je vskutku neoddiskutovatelný,“ uvedl ekonom České spořitelny Petr Zahradník.  Bartoň v této souvislosti zmínil, že ne všechny státy Evropy jsou také členy Evropské unie, a přesto jsou součástí volného trhu. Pro Česko ale podle něj bylo důležité, že bude sedět u „jednacího stolu“, tedy bude se plnohodnotně podílet na tvorbě evropské hospodářské politiky.

Oldřich Dědek jako bývalý viceguvernér a člen bankovní rady České národní banky a taky bývalý národní koordinátor pro zavedení eura v ČR vnesl do diskuze právě problematiku přijetí jednotné měny. Česko není součástí eurozóny a není pravděpodobné, že v blízké budoucnosti se to změní. Češi jsou v otázce zavedení eura velmi zdrženliví, a to přesto, že právě na jednotném trhu by to mohlo prolomit hned několik bariér, jak poznamenal právě Dědek. Stejně jako to, aby se Česko stalo součástí bankovní unie. Protože, jak uvedl Dědek, byl by to „tygří krok srovnatelný se zavedením eura“. „Osobně si myslím, že vnitřní trh je ta největší deviza. Nad výhodami jednotného trhu se shodují euroskeptici i eurooptimisté. To nikdo, myslím si, nezpochybňuje. Ale já si myslím, že je to potřeba dotáhnout, je potřeba být rigorózní a uvědomit si, že ten vnitřní národní trh a ta národní měna jsou velmi úzce spojeny,“ komentoval Dědek potřebu zavedení eura jako stabilizace samotné Evropské unie.

Česko je ze své podstaty exportní ekonomikou, podle Bartoně to tak musí být vzhledem k poloze uprostřed Evropy. Jestli z toho ale stát dokáže těžit? To je druhá otázka. Je pravda, že růst českého hospodářství se v posledních letech zpomalil až zastavil. Podle Kovaříka právě teď nastává čas, kdy je třeba mobilizovat taky soukromé investory, protože veřejné finance už to podle něj zkrátka neutáhnou. „Myslím si, že česká ekonomika je modelem do dobrého počasí, koneckonců ty relativně dlouhé fáze prosperity (…) jsou toho empirickým důkazem, ale v těch krizích se nám opravdu nedaří. (…) Z té stávající jsme se ještě pořádně v uvozovkách nevybabrali,“ popsal situaci Zahradník. Bartoň v této souvislosti zmínil výjimečnou pozici Česka kvůli její prakticky nulové nezaměstnanosti: „My v podstatě teď musíme přepisovat učebnice, protože prostě nerůst při plné zaměstnanosti, to prostě nikdy nikdo ještě neviděl. To je největší paradox. (…) Když nedokážeme růst za plné, tak logicky za menší to bude ještě horší, a tím pádem je potřeba udělat nějaké strukturální změny.“

PANEL 2: Češi a EU. Chápou Češi evropskou integraci a evropské instituce?

Jaroslav Bžoch, místopředseda zahraničního výboru a výboru pro evropské záležitosti, Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky

Milena Hrdinková, vedoucí komunikace, EU Agency for the Space Programme

Cyril Svoboda, pedagog, Diplomatická akademie; bývalý ministr zahraničních věcí ČR

Lenka Dupáková, právnička a ekonomka, Ministerstvo financí; Právnická fakulta UK

V této debatě se diskutující soustředili především na téma euroskepticismu. Hned v úvodu se pokusili zodpovědět otázku, odkud se český skepticismus bere a jak ovlivňuje jejich názor na Evropskou unii. Proč Evropská unie nedokáže lépe prodávat své úspěchy, ale naopak každý zná její problematická témata jako migrační krize, přijetí eura nebo green deal. Debata se zaměřila taky na blížící se volby do Evropské parlamentu, které se v Česku tradičně těší pouze malému zájmu voličů. Pomohlo by například, kdyby Češi mechanismy Evropské unie lépe znaly?

Hned v úvodu diskuze se řečníci shodli na tom, že členství v Evropské unii přináší Česku nespočet výhod. I když napříč generacemi se podle místopředsedy sněmovního zahraničního výboru a výboru pro evropské záležitosti Jaroslava Bžocha budou lišit v názoru, co pro ně znamená: „Starší lidé asi budou mluvit o svobodě, demokracii, o sbližování s ostatními národy. A mladší generace, která se narodila do Evropské unie, tak na to bude mít jiný názor a bude se dívat na to, co jim Evropská unie může nabídnout v oblasti vzdělávání, cestování, moderních technologií.“Zásadní pak bylo tvrzení, že případné vystoupení, byť se o něm neustále dokola mluví, není na pořadu dne. „Ze všech průzkumů nám vyplývá, že Češi mají od Evropské unie pouze dvě očekávání, a to bezpečnost a hospodářský růst,“uvedl Štěpán Černý, vrchní ředitel sekce pro evropské záležitosti z Úřadu vlády. A ostatní mu dali za pravdu. Na druhou stranu, pokračoval Černý, EU je společenství sedmadvaceti států, a to znamená stejný počet národních politik a zájmů, které chtějí politici prosadit.

Český euroskepticismus není podle diskutujících takový problém, jaký se z něho často dělá. „Eurospekticismus vychází z podstaty naší národní povahy. Zhoršuje se to v době krize (finanční, covidové), ten skepticismus je zkrátka tady,“vysvětlila Milena Hrdinková, vedoucí komunikace, EU Agency for the Space Programme. Jako daleko větší problém spíš chápe to, že se lidé o Evropskou unii nezajímají. K tomu dodal bývalý ministr zahraničí Cyril Svoboda:„Když mluví kdokoliv z české politické elity, kde visí evropská vlajka? Marně přemýšlím, kde naposledy jsem slyšel hrát evropskou hymnu? Jak chcete, aby se lidé identifikovali s něčím, co jim elita ani nepřekládá, že jsme toho součástí? No tak nebrečme nad tím, že to lidi nezajímá, když vlastně elita, která formuje postoj většiny, jim to nenabízí. Když už jsme v Evropě, tam bychom se k tomu měli přihlásit.“ Řečníci dodali také to, že Češi často nemají pocit, že v Bruselu můžou něco ovlivnit a prosadit svoje názory a zájmy.

A právě na to navázala následující diskuze nad tím, jestli by to mohli změnit třeba blížící se evropské volby, konkrétně nominace za Českou republiky na post eurokomisaře. „Musíme tam posílat lidi a nejen komisaře, kteří jsou schopni vnášet naši mentalitu. Nejenom bojovat za Českou republiku, ale aktivně působit na to, aby česká mentalita a to, co my potřebujeme, bylo součástí těch evropských struktur,“ vysvětlila Hrdinková. Podle Svobody i Černého je třeba za českého eurokomisaře svést boj. „Aby náš komisař mohl mít nějakou pozici a nějaký vliv, tak už teď by na něm musela být shoda. Aby tady bylo jedno jméno, se kterým se v Bruselu v zákulisí už teď jedná. Tak jako to řeší některé jiné státy,“navrhla změnu právnička a ekonomka z Ministerstva financí a Právnické fakulty UK Lenka Dupáková. S tím souhlasí i Bžoch, který navrhl, aby jméno kandidáta bylo jasné například rok dopředu. „Ideální by bylo, kdyby rok před tím, než se bude jmenovat nová komise, by státy přivedly své kandidáty a řekli tohle jsou naši kandidáti, pro ně budeme chtít porftolio,“ to by podle Bžocha celý proces zefektivnilo a státy by se mohly dopředu dohodnout, jak bude nová komise fungovat.

Diskutující se také shodli na tom, že podobně jako i v jiných zemích, jsou volby do evropského parlamentu volbami spíše národními. Voliči leckdy volí na základě národních preferencí, často jim chybí relevantní argumenty a do vnitřních struktur EU nenahlédnou. Možná i to je důvod, proč je o toto hlasování tak malý zájem. „Hodně tam budou rezonovat ty preference politické a národní, značná část obyvatel tu preferenci vyjádří tím, že k těm volbám nepřijde. Což je u evropský voleb normální. A na co já si myslím, že bychom se měli zaměřit, (..) jsou mladí voliči, prvovoliči. To je strašně důležitá skupina,“ uzavřela debatu Hrdinková.

PANEL 3: Příběh členských zemí EU přistoupivších v roce 2004

Klára Dostálová, místopředsedkyně, Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR

Jana Hybášková, ředitelka, Personální odbor, Ministerstvo zahraničních věcí

Martin Vokálek, výkonný ředitel, Institut pro evropskou politiku EUROPEUM

Aneta Zachová, šéfredaktorka, EURACTIV.cz

Jan Macháček, předseda správní rady, Institut pro politiku a společnost

Česká republika je součástí Evropské unie 20 let. Ovšem nejde jenom o Česko, v roce 2004 přistoupily také Slovensko, Polsko, Maďarsko, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Kypr, Malta a Slovinsko. Jaký je příběh těchto zemí? Jak se dokázala Česká republika prosadit v EU a jak si stojí ve srovnání s dalšími novými státy? Stále platí myšlenka dvourychlostní unie nebo už jde o přežitek? I na to se pokusili odpověď řečníci ve třetím panelu konference.

Evropská unie je složitá, její procesy jsou složité a úředníci mají plné ruce práce, aby dokázaly hájit zájmy svého státu. Tak to prostě je. Shodli se řečníci na úvod debaty o tom, jak si Česko za těch dvacet let vede uvnitř evropských procesů. „Jaká je Evropa? Je složitá a nepřehledná, pořád je Evropa experiment, pořád je to projekt, pořád to není stabilní útvar, to nám tady zůstává,“ otevřel diskuzi předseda správní rady Institutu pro politiku a společnost Jan Macháček. Jestli se nám od roku 2004 podařilo obhájit české zájmy? Podle diskutujících má republika co dohánět. I když například podle Jany Hybášková, ředitelky personálního odboru Ministerstva zahraničních věcí už nejsme vnímání jako „ti nový“, ale jako země střední a východní Evropy, které ve svém prostoru mají vliv. Na druhou stranu: „Myslíme si v našich hlavách, že jsme individuálně odcizení jako Holanďané, a přitom jsme naprosto východně nepotističtí a kolektivističtí, ale prostě to je fakt této země (…) a dokud se nenaučíme, že máme v sobě kus východu, severu, jihu a západu a že v této oblasti definovat české zájmy, s výjimkou piva, je nesmírně složité, tak pořád budeme někde lítat.“

Ovšem to, aby Česko bylo schopno prosadit svoje zájmy, je úkol politiků. A pokud budou všichni češti europoslanci rozdrobení do různých frakcí a navíc hájit názory své domácí strany, jen těžko toho stát dosáhne. „Češi mezi sebou nikdy nespolupracovali, protože jsou každý v jiné frakci. Což je velké téma do budoucna. Jak si to teda představujeme, to chrání českých zájmů, když my si okopáváme kotníky hned na začátku,“ kritizovala bruselskou spolupráci místopředsedkyně Poslanecké sněmovny Klára Dostálová. A například Aneta Zachová, která je šéfredaktorkou EURACTIV.CZ vystihla myšlenku, že „témata, která jsme v minulosti prosadili, byla témata, která podporovala jak koalice, tak i opozice.“

Česko už v Evropské unii není novým členem. To je fakt, který řečníci během diskuze několikrát zmínili. A protože není nováčkem, měl by stát vystupovat aktivně, hrdě a měl by prosazovat své názory. „Jsme v Evropské unii 20 let a měli jsme dvacet let na to, se konsolidovat a nastavit naši politickou reprezentaci a naši schopnost úředníků, dosahovat našich cílů, které jsou potřeba, a to se nám teď začíná dařit. Je to lepší, ale už se nemůžeme vymlouvat na to, že jsme v EU nováčci,“ shrnul myšlenku Martin Vokálek, výkonný ředitel Institutu pro evropskou politiku EUROPEUM. A dodává, že v současné geopolitické situaci a války na Ukrajině se na střední a východní Evropu dívá jinak – tedy jako na země, které k tomu mají co říct a vystupují možná aktivněji než zakládající členské státy. A toho by Česko mělo využít, protože podle Hybáškové to bude právě téma bezpečnosti, které se stane číslem jedna v nadcházejících letech.

Jak si Česko stojí v porovnání s ostatními zeměmi, které taktéž přistoupily před 20 lety? Vokálek připomněl, že je důležité nahlížet na tuto otázku s perspektivou, že každý stát na tom byl v té době trochu jinak. I tak například Macháček upozornil, že Polsko po celou dobu ekonomicky roste. V zemi si vede velmi dobře ekonomicky a daří se jí třeba v oblasti růstu životní úrovně. A třeba Estonsku se podařilo velmi dobře prosadit projekt digitalizace. Hybášková pak dodává, že „máme plusy a mínusy, máme více proevropské vlády, zato máme méně proevropskou populaci, ˇMaďarsko to má zase obráceně. A Slovensko má 90 procent projektů financovaných z EU.“

Otázka dvourychlostní Evropy, a tedy dělní na staré a nové státy je podle řečníků přežitek. Místo toho máme vícerychlostní Evropskou unii – ukazatelem podle Máchačka je třeba euro nebo Schengen. A Zachová k tomu závěrem dodává: „Je to realita, rozdělení na země, které jsou v Schengenu a které ne úplně. Ne všechny státy v Evropě jsou si v těch politikách rovny. Je to i otázka eurozóny, jsou to menší projekty a iniciativy, kde se členské země mohou potkávat, třeba spolupráce v obraně, úřad evropské žalobce apod.“ Nicméně by mělo být na každé zemí, aby se sama rozhodla, jak aktivní chce být a kterých projektů se chce účastnit.

PANEL 4: Bezpečnostní výzvy EU: reflexe migrační krize, populismu a konfliktů v našem sousedství

Jiří Šedivý, bývalý náčelník Generálního štábu Armády ČR

Martin Riegl, ředitel odboru obranné politiky, Ministerstvo obrany

Martina Heranová, bezpečnostní analytička, Vysoká škola Cevro

Vojtěch Bahenský, bezpečnostní analytik, Katedra bezpečnostních studií, FSV UK

Veronika Zwiefelhofer Čáslavová, výkonná ředitelka, Security Outlines

Geopolitická situace ve světě není příznivá a Evropa se ocitla v těsném sousedství války. Ruská agrese na Ukrajině trvá déle než dva roky a zemi dochází síly. Státy Evropské unie daly jasně najevo, že stojí za ukrajinským lidem. Jak dlouho ještě dokáže Evropská unie finančně podporovat Ukrajinu? Kolik letounů nebo protileteckých systémů, zbraní a munice ještě zbývá ve skladech jednotlivých zemí?

Dalším palčivým tématem Evropské unie je migrační vlna. Krizi zdá se má Evropa za sebou, i tak je ale třeba problém řešit. Je migrační pakt tou správnou cestou? To byly hlavní body, které otevřeli řečníci při čtvrté debatě.

Bezpečnost jako hlavní téma Evropy. A když ne hlavní, tak určitě mezi prvními. Řečníci se hned v úvodu debaty shodli na tom, že kontinent se v posledních letech výrazně proměnil a zásadní podíl na tom má Rusko a jeho agresivní politika. Evropská unie přijala řadu opatření, a hlavně dokázala přeorientovat svoje rozpočty, aby mohly finance zamířit právě na pomoc válkou zasažené zemi. „Z hlediska finančního a výcvikového úsilí to je obrovský posun, vidím tam i posun z hlediska mentálního a nastavení vůči operacím krizového řízení. (…) Před pár lety by to bylo v podstatě nemožné,“popsal současnou situaci ředitel odboru ministerstva obrany Martin Riegl. K tomu dodal bývalý náčelník Generálního štábu Armády ČR Jiří Šedivý, že posledních dvacet let v EU bylo charakteristické svou nejednotností. Až válka na Ukrajině postavila členské země před společný problém, který se neobejde bez koordinovaného společného řešení. „Myslím si, že to úplně nejzásadnější je, zaprvé abychom správně definovali, co je skutečná hrozba a abychom se na ni sjednotili. A pokud už se na něčem takovém sjednotíme, tak abychom to respektovali. A to je otázka, která se týká téměř všech oblastí – obrany, vnitřní bezpečnosti, migrace, na otázkách v oblasti efektivity vyzbrojování, jednoty obranného průmyslu, případně dalších věcí, které směřují k tomu, abychom posílili naši obranyschopnost a bezpečnost,“řekl Šedivý.

Evropská unie čelí v současné době dvěma hlavním bezpečnostním hrozbám, podle bezpečnostní analytičky, která působí na Vysoké škole Cevro Martiny Heranové, jde o Rusko a Čínu. „To nejdůležitější do budoucna bude udržet politickou jednotu v rámci Evropské unie, a hlavně se soustředit na jednotné vyhodnocení hrozeb. Když se podíváme na Rusko, tak dobře, daří se nám držet tu jednotnou linii, i když tady máme státy, které ji narušují – samozřejmě mám na mysli Maďarsko a nově i Slovensko, které ten pohled na Rusko mají poněkud odlišný. Ale pokud jde o Čínu, tak ten problém vidím mnohem větší, protože tam jsme se stále neshodli na tom, že Čína je hrozbou naší evropské bezpečnosti a hrozbou pro další vývoj EU,“ doplnila Heranová. Na vysvětlenou dodala, že je to právě chování Číny ve vztahu k Bruselu, jak země prosazuje svoje zájmy na ekonomickém poli a využívá slabostí jiných ekonomik, co jí dělá starosti.

Ve všech těchto oblastech dominuje jedno téma, a to válka na Ukrajině. Podle Šedivého zareagovala Evropská unie pozdě a v tuto chvíli se ruskému obru vzdoruje jen těžko. Naprosto zásadní podle něj je, a do budoucna také bude, rychlost rozhodování. Ukrajina se bez pomoci neobejde a je pro ni stěžejní, aby od svých spojenců dostala zbraně.  Navíc to podle něj musí být moderní zbraně. S tím souhlasil taky Vojtěch Bahenský, bezpečnostní analytik z Katedry bezpečnostních studií, FSV UK a dodal: „Otázka je, zda evropská obraná produkce roste dostatečně rychle na to, aby Ukrajině byla schopna dodat zbraně co nejdříve. V tuhle chvíli hovoříme o tom, že Rusko bude získávat pravděpodobně do konce léta. A důležité je, až ta evropská munice přijde, někdy třeba koncem roku nebo začátkem příštího roku, zda bude ukrajinská armáda v situaci, kdy toho bude moct využít k nějaké ofenzivní operaci.“

Druhým velkým tématem debaty byla migrace. Evropská unie teď přijala řadu legislativních opatření v rámci migračního balíčku a například podle výkonné ředitelky Security Outlines Veroniky Zwiefelhofer Čáslavové je to krok dobým směrem. I když balík označila jako příliš ambiciózní a poukázala na to, že celý azylový proces od příchodu migranta k hranicím po jeho případné přijetí do země se těžko stihne za tři dny. Je ale podle ní zásadní přijímat alespoň nějaká opatření a s migrací se vyrovnávat. „Nelegální migrace se má zásadně řešit v místech původu a má se řešit během celé té cesty těch nelegálních migrantů, a ne až na našich hranicích. Což je taky z ambicí toho migračního paktu. Myslím si, že ta integrace žadatelů o azyl může daleko lépe probíhat v okolních státech toho regionu, ze kterého oni pocházejí než například u nás. Neříkám, že ta cesta tam není, ale měli bychom se soustředit na to, co se nám děje v sousedství,“dodává Zwiefelhofer Čáslavová.

To je jedna stránka věci, tou druhou je pak podle ní to, že Evropa se musí připravit na to, že migrační krize přijde znovu. A pravděpodobně bude ještě větší než ta minulá. S tím souhlasil taky Šedivý. Migraci označil za palčivější problém, než je válka na Ukrajině. Právě z toho důvodu, že se řeší jen těžko a do budoucna bude počet azylantů narůstat. Země, kam přicházejí teď, se totiž dle něj naplní a stane se z toho problém Evropy, který možná dokonce bude muset řešit ozbrojenými silami.

Evropa už teď čelí imperialistické politice Ruska a pravděpodobně to v budoucnu bude také Čína, Heranová uvedla, že půjde taky Írán nebo Severní Koreu. Tyto země podle ní vytvářejí uskupení revizionistických států s geopolitickými ambicemi. „Je jednoznačné, že pokud se nám tady vytváří jakási neformální koalice, tak samozřejmě našim zájmem musí být zachovat ten stávající světový řád, protože pokud by se této „koalici“ podařilo ten současný světový řád svrhnout, tak máme velký problém,“ dodala Heranová.