PANEL 1: PERSPEKTIVA SPALOVÁNÍ UHLÍ PO ROCE 2030

Ondřej Knotek, poslanec, Evropský parlament

Miroslav Lopour, manažer strategické legislativy a udržitelnosti, skupina Sev.en

Zuzana Krejčiříková, ředitelka vztahů s veřejným sektorem, ČEZ

Jaroslav Bican, vedoucí energetické kampaně, Greenpeace

Ambiciózní Evropa a její plán postupného útlumu spalování uhlí. Česko chce úplně odstavit elektrárny kolem roku 2035. Od provozovatelů ale zaznívá, že tak dlouho nebude třeba čekat, protože už teď se jejich provoz přestává vyplácet a v nejbližších letech přestanou fungovat. Na druhou stranu 40 % vyrobené elektrické energie pochází právě z uhelných elektráren. Jaká nás čeká budoucnost – zachrání nás obnovitelné zdroje nebo plyn? Jak konec uhlí ovlivní cenu energií a tepla? I to byly otázky, které svým řečníkům položila moderátorka Irena Krcháková.

Dekarbonizace? Už začala, shodli se řečníci při panelové diskuzi Perspektiva spalování uhlí po roce 2030. Jestli se ale Česká republika obejde bez uhlí? To už je otázka, na kterou se hledala odpověď jenom těžko. Zatímco podle některých řečníků, by bylo vhodné zachovat chod alespoň některých elektráren, jiní zase tvrdili, že to bude finančně velmi náročné.

„Jsem přesvědčen o tom, že ekologicky, ekonomicky i z pohledu bezpečnosti dodávek je v zájmu České republiky, aby ještě po roce 2030 jsme určité uhelné procesy měli v provozu,“ uvedl europoslanec Ondřej Knotek.

„Česko se možná bez uhlí obejde, ale v zimě bude dodávka elektřiny z německých a polských uhelných elektráren. Takže bez uhlí nebudeme,“ řekl manažer strategické legislativy a udržitelnosti skupiny Sev.en Miroslav Lopour.

„Elektrárny nebudou ekonomicky rentabilní,“ sdělila svůj postoj Zuzana Krejčiříková, ředitelka vztahů s veřejným sektorem, ČEZ.

„Klíčové je si nenalhávat, že uhlí má nějakou perspektivu, ale připravit se na to, aby ten přechod proběhl řízeně a tak, aby byla splněna sociální a bezpečnostní kritéria,“ řekl vedoucí energetické kampaně Greenpeace Jaroslav Bican.

Bican k tomu ještě dodal, že už teď jsme svědky toho, jak jsou uhelné elektrárny vytlačovány levnou energií z obnovitelných nebo plynových zdrojů. Uhelné elektrárny se do budoucna zkrátka nevyplatí. S tím souhlasí taky Krejčiříková i Lopour. Právě zástupkyně společnosti ČEZ upozornila na to, že už teď banky nepodporují investice do fosilních paliv a peníze firmám zkrátka nepůjčují. „Letos všichni zastavili investice, ty zdroje jedou na běžný provoz. Když se stane velká porucha, už to není z čeho zaplatit. Takže představa, že Česko pojede uhelné zdroje po 2035, je už mimo,“ dovysvětlil Lopour. Na druhou stranu otevřel s europoslancem Knotkem otázku, jestli by nebylo vhodné, ponechat elektrárny v provozu alespoň pro zimní období – ale bude to něco stát. „Ty zdroje fungují 1. a 4. kvartál, 2. a 3. kvartál jsou defacto jenom kvůli tomu teplu a jsou ztrátové. Je jasné, že to jsou jenom ty klíčové zdroje, které budou zajišťovat bezpečnost té služby. (…) a samozřejmě udržovat ten provoz, platit zaměstnance atd. si vyžádá určitou míru podpory,“ řekl europoslanec Knotek.

S tím souvisí druhé velké téma odchodu od uhlí, a to je zachování chodu tepláren. Všichni řečníci souhlasili, že právě teplárenství je největší problém. Například podle Krejčiříkové „chybí tady strategie, jak teplárenství transformovat právě do toho roku 2029-2030 na teplárenství plynové. Chybí tady motivační účinky ve formě kapacitních mechanismů, resp. nějaké podpory ve formě aukcí.“

Účastníci debaty upozornili na to, že teď je především na vládě a národních kapacitách, aby určila další strategii a začala ji realizovat. Odklon od uhlí nastane podle Lopoura mezi lety 2025 a 2027. Bican hájil roli obnovitelných zdrojů, do kterých by měl stát masivně investovat a případně vybudovat příslušnou infrastrukturu, aby do republiky mohla proudit energie z Německa nebo z Polska. Zároveň by Česko mělo být aktivnější v Evropské unii. „Ono jsme trochu zaspali. Dvanáct členských států má notifikováno strategické rezervy, různé formy kapacitních mechanismů, kam ty uhelné elektrárny daly, my ty mechanismy nemáme a za mě bude velmi obtížné je notifikovat“, uvedla Krejčiříková a jako příklad zmínila právě Varšavu, která masivně investovala do větrné energie, zatímco Praha je v žebříčku evropských států v podílu obnovitelných zdrojů třetí od konce. Knotek i Lopour se na závěr shodli, že tato vláda nebo ta příští musí do Bruselu přinést návrh, který státu pomůže překonat kritické přechodné období. „Když Česká republika přijde s rozumným návrhem, tak Evropská unie nezavře dveře. Evropská unie bude jednat. Pojďme připravit plán, jak překlenout ty roky 2025 až 2030. Myslím si, že s tou Evropskou komisí se dá jednat. Rozhodně s tou novou,“ zůstal optimistický Lopour.

PANEL 2: RENESANCE ČESKÉ JADERNÉ ENERGETIKY

Tomáš Ehler, zástupce vrchního ředitele odpovědný za oblast jaderné energetiky, Sekce energetiky a jaderných zdrojů, Ministerstvo průmyslu a obchodu

Michal Šnobr, minoritní akcionář ČEZ

Daneš Burket, prezident, Česká nukleární společnost; ředitel sekce Strategie výzkumu a vývoje, Centrum výzkumu Řež

Karel Polanecký, energetický expert, Hnutí DUHA

Česká republika se dlouhodobě soustředí na rozvoj jaderné energie. A teď je víc než kdy jindy zřejmé, že právě v jádru spočívá budoucnost energetiky. Zelená politika Evropské unie, potřeba energetické bezpečnosti, a hlavně soběstačnost jsou důvody pro neodkladné investice a modernizace. Pro Česko je teď prioritou dostavět dukovanskou elektrárnu a diskutuje se taky o budoucnosti Temelína. Potřebuje stát další jaderné bloky a kdo to zaplatí? Nebo je to mylná úvaha a budoucnost nepatří jádru. Ptal se předseda správní rady Institutu pro politiku a společnost Jan Macháček.

Pokud skončí uhelné elektrárny, a ony brzy skončí, budou hlavní roli v energetickém mixu hrát obnovitelné zdroje, plyn a jádro. Shodli se řečníci. A pravděpodobně by se shodli taky na tomto pořadí. Zatímco ale prezident České nukleární společnosti a ředitel sekce Strategie výzkumu a vývoje Centra výzkumu v Řeži Daneš Burket patří k optimistům, minoritní akcionář společnosti ČEZ Michal Šnobr to tak růžově nevidí. „Tady je snad největší podpora veřejnosti v Evropě, ne-li na světě pro jádro, takže já jsem optimistický. Ale není to o tom, jestli se nám jádro líbí, nebo nelíbí, ale je to o tom, že já jsem osobně přesvědčený, že zkrátka jinou cestu, jak pokrýt tu velkou energetiku, zkrátka do budoucna nemáme,“ uvedl Burket. „Povinností politiků je zvláště v této době a v této situaci, otevřít všechny možnosti rozvoje energetiky v té nejširší možné podobě, jaké dnes známe. Protože jedno asi víme úplně s jistotou, že ta nejistota a ta rizika energetiky do budoucna jsou dnes taková, že to finální rozhodnutí, kam se v energetice pustí Česko dál, nastane za několik let,“ komentoval budoucnost Šnobr. Energetický expert z hnutí Duha Karel Polanecký zůstává střízlivý a o složení energetickému mixu podle něj rozhodne cena: „Česká republika především potřebuje zdroje, a o tom, jestli budou jaderné nebo nějaké jiné, se rozhodne víceméně podle ceny.“

Prioritním tématem diskuze byl plán státu na dostavění jaderných elektráren. Tomáš Ehler, zástupce vrchního ředitele odpovědný za oblast jaderné energetiky ze Sekce energetiky a jaderných zdrojů na Ministerstvu průmyslu a obchodu vysvětlil z pohledu státu výzvy, kterým bude v oblasti energetiky čelit. A tou největší je právě soustředění se na jádro a dostavba jaderných bloků. Mimo jiné zmínil, že takový plán je v materiálech ministerstva už deset let a že Česko se dostalo do role vůdčích států, které v Evropské unii prošlapávají cestu jiným. Z pohledu legislativy se na to politická reprezentace připravuje dle něj svědomitě, o čemž svědčí například novela liniového zákona nebo novela atomového zákona. „A co bude klíčová výzva? Potvrdit výběr dodavatele, ukotvit tento model pro výstavbu více bloků, samozřejmě mít připravený tým, posílit investiční přípravu a posílit kapacity státních institucí,“ vysvětlil Ehler.

Šnobr zůstal v otázce stavby bloků opatrný. Skeptický je především v kontextu srovnání české energetiky s tou evropskou a sám se zeptal, jestli stát vzal v úvahu vývoj v této oblasti právě z pohledu jednotného evropského trhu. V tom mu ale Ehler oponoval a řekl, že energetika je na to připravená, z pohledu zajištění bezpečnosti určitě. „Jestli to česká energetika unese – prostě období listopad až únor (…) všechny země v okolí budou deficitní,“ řekl.

Debata se rozhořela taky nad cenou. Ceny v posledních letech raketově rostou a stát by měl počítat nejenom s tím, že to bude jeho největší investice v historii, ale také to bude opravdu neuvěřitelně drahá investice. „Ceny, o kterých se bavíme, to znamená 250 až 300 mld. korun, je cena technologie, cena stavby, ale je prokázané ze všech těchto projektů, že toto je zhruba 1/3 celkové ceny jaderné elektrárny. (…) jestli si přiznáme, že jsme v Evropě, a že v Evropě existují reálné jaderné projekty, tak se bavíme o kompletní ceně elektrárny jaderné nebo jednoho bloku na úrovni 3/4 bilionu až jeden bilion korun. Nic na tom nezmění ani financování přes stát,“ vypočítal Šnobr. A dodal, že by bylo vhodné si právě toto přiznat a zeptat se, kde na to stát chce reálně vzít peníze. Všichni řečníci souhlasili s tím, že právě toto téma se nesmí brát na lehkou váhu. Podle ostatních je ale třeba inspirovat se v zahraničí a dalšími projekty a správně nastavit smlouvy. Za vládu promluvil právě Ehler: „Jde o půjčku nikoliv dotaci, i když s dotovaným úrokem, to je součást té notifikované podpory, a jde o postupné čerpání, když od roku 2036/37 případně 2038 budou nabíhat splátky té půjčky. Čili je to v čase rozložitelné, ty analýzy jsou upřesňovány.“

PANEL 3: ROZVOJ PLYNOVÉ INFRASTRUKTURY – ZEMNÍ PLYN VÝHODNÝ ZDROJ ENERGIE

René Neděla, vrchní ředitel sekce energetiky a jaderných zdrojů, Ministerstvo průmyslu a obchodu

Tomáš Varcop, CEO, innogy Česká republika

Josef Kotrba, generální ředitel, Český plynárenský svaz

František Hrdlička, profesor a člen Vědecké rady, Ústav energetiky FS ČVUT

Jiří Gavor, výkonný ředitel, Asociace nezávislých dodavatelů energií

Jak důležitý je zemní plyn pro Českou republiku, je součástí energetického mixu a počítá s jeho využitím energetická koncepce? I to byly otázky, které padly na třetí debatě Rozvoj plynové infrastruktury – zemní plyn výhodný zdroj energie. Chystaná dekarbonizace a nevyhnutelné vypnutí uhelných elektráren otevírá cestu taky jiným zdrojům. Bude to právě zemní plyn, který pomůže překlenout toto období? A jak důležitou roli bude hrát vodík. Je Česko připraveno na tranzici na vodík? Řečníků se ptala moderátorka Irena Krcháková.

Hned na začátku debaty se řečníci shodli na nezastupitelné budoucí roli zemní plynu. Už teď je podle nich značně využíván, je součástí energetického mixu a stát s jeho zpracováním počítá v této i v budoucích energetických koncepcích. „Plyn má jednoznačně významné místo v energetickém mixu nejen České republiky. Myslím si, že minimálně na dvě dekády je ta poptávka poměrně slušně zajištěna,“ uvedl na úvod Tomáš Varcop CEO Innogy Česká republika. Na druhou stranu profesor František Hrdlička, člen Vědecké rady Ústavu energetiky FS ČVUT zůstává opatrný: „Jiná otázka bude, jestli opravdu je to správná cesta nahradit nebo jestli je to průchozí cesta nahradit uhlí plynem, když možná za dalších 15 let skončí. Jestli si to někdo opravdu dovolí.“ A v debatě pokládá otázku, jestli má republika dostatečné kapacity a je připravená plyn dovážet. Logistika dovozu, pokud to nebude z východu, totiž podle něj není „vůbec zvládnutá“. Generální ředitel Českého plynárenského svazu Josef Kotrba k tomu řekl, že „reorientace na trubku“ se povedla dobře a dovoz je zajištěn. René Neděla, vrchní ředitel sekce energetiky a jaderných zdrojů z Ministerstva průmyslu a obchodu dodal: „Česko v tuto chvíli není závislé na nikom. My máme diverzifikované portfolio, a tedy pokud sem plyn teče zprava nebo zleva, tak je nám to jedno.“

Jsou tedy nutné ještě nějaké investice nebo je infrastruktura v Česku dostatečně silná? „Jestli má někdo na našem zásobování plynem mezery, tak je to daleko za českou hranicí. My s našima investicema do našich rour s tím moc nenaděláme,“ konstatoval Kotrba. A ostatní řečníci mu dali za pravdu. O plánovaných investicí mluvil Neděla, konkrétně zmínil potřebu dozásobování severní Moravy. Logiku, a to z pohledu bezpečnostního i strategického, podle něj dává propojení s Polskem. „Probíhají investice na straně Česka a Polska na zobousměrnění stávajícího plynovodu, který tam je, protože tam je půlmiliardový plynovod, který zatím umožňoval nebo stále umožňuje tok pouze z České republiky do Polska. A během dvou let dojde k zobousměrnění tohoto toku, takže teoreticky půl miliardy kubíků lze získat tedy balančně ročně i z polské strany,“ dodal Neděla. A nakonec Gavor uvedl, že stát by se měl soustředit na znovuzískání postavení tranzitní země.

Debatující otevřeli ještě téma tranzice na vodík. V tomto ohledu se shodli, že tranzice je nutností a stane se. Důležité ale bude sehnat dostatek vodíku, navíc levného vodíku.

„O co bych se bál, abychom toho vodíku měli dostatek a byl za rozumné peníze, nikoliv toho, že na to nejsme připraveni,“ řekl Kotrba.

„Já bych řekl, že plynárny se docela pečlivě a dobře připravují na tu tranzici, tzn. na přepravu už jiných druhů plynu, a co je ještě horší, na jejich uskladňování. Ale já bych v tom viděl menší problém než v té dostupnosti dostatečných objemů plynu,“ uvedl Gavor.

„Ten vodík ze začátku půjde spíš do těch oblastí s větší přidanou hodnotou, tedy do průmyslu, tam jsou ty závazky mít podíl půl procenta do roku 2027 nebo 2030, v dopravě, tam je to 1 procento. Takže zejména to půjde do toho sektoru,“upřesnil Neděla.

„Myslím si, že vodík je běh na dlouhou trať. Není to podle mě tak úplně priorita. Měli bychom rozvolnit definici toho ideologicky čistého vodíku na něco, co bude v nějaké širší míře případně použitelné,“ dodal Varcop.

„Jsem rád, že slyším, že nebudeme dopravovat čistý vodík, ale že půjde primárně o směs, to je o něčem úplně jiným. Ta druhá věc je, co že stojí ten zelený vodík energie: jedna TWh ve vodíku stojí 2,1 TWh v elektrice, jenom aby to bylo v těch trubkách a bylo to stlačený,“ konstatoval profesor Hrdlička.

A právě Hrdlička střízlivě uzavřel debatu, že plán Evropské unie transformovat průmysl se bez vodíku určitě neobejde.

PANEL 4: DEKARBONIZACE A ROLE OBNOVITELNÝCH ZDROJŮ V ENERGETICKÉM MIXU

Petr Holub, vrchní ředitel sekce ochrany klimatu, Ministerstvo životního prostředí

Martin Bursík, hlavní analytik, Komora obnovitelných zdrojů energie

Jan Krčmář, výkonný ředitel, Solární asociace

Lubomír Lízal, pedagogicko-vědecký pracovník, FEL ČVUT a CIIRK ČVUT

V průběhu celého dne zaznívalo na konferenci NextGen Energetika 2035+, že to budou právě obnovitelné zdroje, které budou v budoucnu hrát stěžejní roli. Nejen že jsou už teď součástí energetického mixu, v dalších letech se bez nich Česko ani další státy neobejdou. Jakmile dojde k uzavření uhelných elektráren, bude energie proudit z plynu a z větru či slunce. Je ale na to Česká republika připravená? V porovnání s Německem nebo Polskem se zdá, že stát zaspal, pokud jde o investice do infrastruktury. Dokáže to ještě vláda zvrátit? A jaká bude role soukromých investorů? I to jsou otázky, které řečníkům položila konzultantka v energetice Lenka Kovačovská.

„Ne, nedělali jsme dost, ale teď se hodně snažíme,“ řekl na úvod diskuze o obnovitelných zdrojích vrchní ředitel sekce ochrany klimatu z Ministerstva životního prostředí Petr Holub. Všichni řečníci se shodli, že budoucnost energetiky leží právě v obnovitelných zdrojích. Pokud dojde k dekarbonizace, odstavení uhelných elektráren a v budoucnu i uhlíkové neutralitě, budou to právě obnovitelné zdroje, které budou vyrábět energii. „U obnovitelných zdrojů dochází už jenom do roku 203O k navýšení instalovaného výkonu fotovoltaiky pětinásobně, to samé u větrných elektráren pětinásobně. (…) fotovoltaika a vítr určitě zažijí největší nárůst, nebo chceme, aby zažili největší nárůst,“ vysvětlil Holub. Pokud tedy máme slunce a vítr jako přirozený zdroj energie, měli bychom toho podle pedagogicko-vědeckého pracovníka z FEL ČVUT a CIIRK ČVUT Lubomíra Lízala přirozeně využít. „My nemáme moře, máme vysokou hustotu zalidnění, tak mně z toho vychází, že by to mělo být jádro a geotermál. To jsou energie, které jsou tady, máme je a vlastně ty vedlejší investice by byly skoro nulové. A pak zimu a léto můžeme řešit pomocí plynu. A už ho nebudou potřebovat tolik,“ uvedl Lízal.

Evropská unie v tuto chvíli vyrábí 44 % elektřiny z obnovitelných zdroj, z toho 19 procent dělá vítr. Podle Martina Bursíka, hlavního analytika Komory obnovitelných zdrojů energie není plán přechodu na obnovitelné zdroje nijak nový. I když souhlasí s tím, že vpád Ruska na Ukrajinu toto ještě urychlil. Mezi řečí také připomněl, že Brusel se mohl zachovat přesně obráceně a pod hrozbou eskalace agrese se mohl stáhnout. Naštěstí se to dle něj nestalo. Plán dekarbonizace a uhlíkové neutrality jede dál. „Česká republika ale zaspala,“ uvedl. Jako příklad zmínil Německo nebo Polsko, které do vybudování větrné sítě masivně investovali. A zmínil taky příklad Holandska, pro které se zelené energie stala „životním stylem.“ Teď je podle něj zásadní, aby vláda pokračovala v legislativní podpoře stavby infrastruktury například zrychlením povolovacích procesů. „Na trhu jsou desítky projektů, které mají stavební povolení, dokonce i slíbenou dotaci z modernizačního fondu. A nestaví se. Proč? Protože se to buď investorovi nevyplatí nebo návratnost je tak dlouhá, že investor raději investuje do něčeho jiného nebo mu na to banka nepůjčí,“ vstoupil do diskuze Jan Krčmář, výkonný ředitel Solární asociace.

Bursík připomněl, že důvěra veřejnosti v obnovitelné zdroje je v tuto chvíli nesmírně vysoká. A dál roste. Fotovoltaiky si staví nejen soukromí uživatelé na svých domech, v konceptu OZE přemýšlí už také samotné obce, které si chtějí stavět panely na svém území a elektřinu následně sdílet. I nadále je ale třeba podle panelistů rozvíjet infrastrukturu a podporovat stavbu. „Ano, bude potřeba posilovat síť, bude potřeba postavit nějaké nové linky, je potřeba pro ně zjednodušit povolovací řízení, budou potřeba služby flexibility a akumulace. My v těch modelech počítáme s nějakou formou akumulace na úrovni 15 % instalovaného výkonu těch dvou zdrojů fotovoltaiky a větru,“ vysvětlil Holub.

Na závěr diskuze to byl právě Lízal, které shrnul celodenní debaty na téma energetického mixu po roce 2030. „My jsme si nadefinovali problém, dali jsme si pravidla, a teď jsme zjistili, že v rámci těch pravidel nejsme schopni to udělat. A teď přemýšlíme, jestli ta pravidla nemáme zpřísnit. Jestli by se nám to nedělalo líp.“