Dne 8.12 v prostorách Poslanecké sněmovny proběhla konference s názvem Alternativní způsoby hlasování: příležitosti a hrozby pořádaná Institutem pro politiku a společnost pod záštitou ústavně-právního výboru. Konference obsahovala tři panely a reagovala na rozsáhlou diskusi ohledně možného zavedení korespondenční volby v politickém prostředí. Účastníkům přinesla historický, faktický i právní rozbor alternativních způsobů hlasování ve volbách, zkušenosti ze zahraničí, souhrn přínosů i možných hrozeb a perspektivy jejich zavedení v České republice.

I. Panel: Historie alternativních volebních technik a zkušenosti ze zahraničí

Po úvodním slovu předsedy ústavně-právního výboru a poslance Radka Vondráčka a předsedy správní rady Institutu pro politiku a společnost Jana Macháčka začal první panel konference, který se zaměřil na implementaci alternativních volebních technik státy EU a USA. Panelu se účastnili také diplomat Jan Sechter, mimo jiné bývalý velvyslanec v Německu, Rakousku a Polsku, dále docent Miloš Brunclík z Institutu politologických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, editor knihy Internetové volby a profesor Aleš Gerloch, vedoucí Katedry teorie práva a právních učení na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Panel moderoval Karel Sál.

Karel Sál v úvodu krátce shrnul vývoj volebních technik v lidských dějinách. Pro potřeby strukturované diskuze rozdělil volební techniky na tradiční, moderní a alternativní. Dle Sála se s tradičním hlasováním setkáváme například v České republice, to znamená tajné hlasování za použití volebního lístku. Pak ještě existují moderní způsoby hlasování, což je vlastně použití technologie v rámci hlasovacího procesu, který má hlavně zrychlit, ulehčit a zpřesnit proces sčítání. Mezi moderní hlasovací techniky můžeme zařadit mechanický sčítací stroj, využití systému děrných štítků, systém optického snímání volebního hlasu, nebo systém elektronického hlasování ve volebních místnostech. Důležité je, že v rámci těchto tradičních i moderních hlasovacích technik stát stále aktivně prověřuje totožnost voliče a to tím, že se volič musí dostavit na konkrétní místo v konkrétní čas a zároveň stát vytváří podmínky pro provedení volby, třeba tím, že zřídí dostatek volebních místností a poskytne dostatek času na odvolení.

Poslední kategorií jsou právě alternativní volební techniky. Tento způsob provedení volby nevyžaduje fyzickou přítomnost voliče ve volební místnosti, podmínky a hlavně místo, kde ke konkrétní volbě dojde, si volič stanovuje sám. Světově nejrozšířenější alternativní volební technikou je korespondenční hlasování, ale například internetové volby fungují na stejném způsobu, akorát využívají internetovou aplikaci místo dopisu a poštovních služeb. A právě onu volnost voliče, který může svůj hlas odevzdat bez státního dohledu, Sál označil za nejvíce problematickou vlastností alternativních volebních technik vyvolávající největší emoce.

S prvním příspěvkem vystoupil Jan Macháček, který shrnul zkušenosti s korespondenční volbou v USA, a to na příkladě posledních prezidentských voleb z roku 2020. Upozornil na to, že každý stát USA si podmínky a požadavky na voliče stanovuje sám, což vytváří konfliktní situace, kdy například stát Kalifornie je v prokazování totožnosti mnohem benevolentnější než Florida. Rovněž dle Macháčka volby poznamenala pandemie coronaviru, kdy volební komise v některých případech nezvládly distribuci a hlavně nakládání s hlasy došlými poštou. Důvěra, kterou Macháček označil za kruciální faktor svobodných voleb, může být ohrožena právě nevyrovnaným přístupem, chabým zabezpečením a nedostatečnou kontrolou volebního procesu. V závěrečné části svého vystoupení uvedl, že v České republice je důvěra ve férovost volebního procesu velmi vysoká a nezvládnutá implementace korespondenčního hlasování může tento stav vážně poškodit.

Jako druhý vystoupil Jan Sechter, který přiblížil problematiku hlasování v cizině z pohledu českých zastupitelských úřadů. Přiblížil proces implementace korespondenčního hlasování v Německu. Spolková republika povoluje svým občanům v zahraničí hlasovat poštou již od 50. let 20. století. Důležité podle Sechtera je, že Spolková republika dále trvá na tom, aby občan SRN v zahraničí byl dostatečně obeznámen s děním v Německu samotném. To se projevuje v tom, že právo na korespondenční volbu může být soudem odebráno v případě, že dotyčný člověk dlouhodobě pobývá ve třetí zemi a nemůže prokázat dostatečně pevnou vazbu na svůj domovský stát. Na případě Rakouska Sechter demonstroval, že je důležité důkladně zvážit distribuci hlasů ze zahraničí do volebního systému. V České republice jsou hlasy ze zahraničí prostě připočítány do předem vylosovaného kraje, což postrádá logiku, jelikož politická reprezentace z vylosovaného kraje by teoreticky tak měla hájit i zájmy Čechů v zahraničí, což se v současnosti rozhodně neděje. Naopak v Rakousku mají celou kaskádu opatření, která má určit, do jakého okrsku má konkrétní hlas být započítán. Logicky se tak děje v místě posledního bydliště dotyčného, nebo v místě, ve kterém má konkrétní volič nejvíce osobních vazeb. Ve svém příspěvku Sechter také vyslovil poměrně kritickou tezi, že korespondenční hlasování není potřeba, jelikož stát může zřídit další volební místnosti v zemích, kde by byl o hlasování eminentní zájem. Takové řešení označil za levnější a mnohem logičtější.

Docent Miloš Brunclík na případu implementace internetových voleb v Norsku demonstroval ideální proces testování nové volební techniky. Norský stát se rozhodl internetové hlasování podrobit kontrolovanému testu, kdy stát vybral několik testovacích obcí. Na základě výsledků se Norsko v projektu rozhodlo nepokračovat. Za hlavní důvody Brunclík označil nesoulad hlavních politických proudů v otázce samotné implementace (pravice byla spíše proti) a také nenaplnění očekávání, kdy internetové hlasování mělo zvýšit volební účast, což se nestalo. Další problematickou oblastí byla problematika family votingu, kdy dle Brunclíka se Norsko obávalo zneužití internetového hlasování zejména v přistěhovaleckých komunitách, kdy autoritativní hlava rodiny měla díky internetovému hlasování možnost cíleně kontrolovat volbu svých nejbližších. Rovněž upozornil na nutnost dlouhodobých příprav a dostatečného testování při zavádění nové hlasovací techniky.

Profesor Aleš Gerloch se věnoval problematice zavedení korespondenčního hlasování z hlediska rovnosti a tajnosti a ústavní konformity. Gerloch upozornil, že současná podoba voleb v České republice je z hlediska přístupu voliče k hlasování velmi dobrá, jelikož existují dva dny na vykonání volby (pátek odpoledne a sobota dopoledne) a rovněž stát zřizuje poměrně velký počet volebních místností v zahraničí. Rovněž uvedl, že současný návrh je problematický zejména proto, že umožňuje vzdálené odevzdání hlasu pouze voličům v zahraničí a nikoliv těm v tuzemsku, což může být považováno za nerovný přístup státu k jednotlivým občanům. Stát by měl dostatečně vysvětlit, proč jedna skupina voličů může volit jiným způsobem než jiná.

II. Panel: Pozitiva a negativa alternativních volebních technik

Konference pokračovala druhým panelem, který se zaměřil jednak na pozitiva, která by zavedení korespondenční volby mohly mít a na negativa na straně druhé.  V panelu vystoupil poslanec a místopředseda hospodářského výboru Patrik Nacher, senátor a místopředseda výboru pro sociální politiku a místopředseda Stálé komise Senátu pro krajany žijící v zahraničí Marek Hilšer, dále senátor a předseda Stálé komise Senátu pro Ústavu ČR a parlamentní procedury Zdeněk Hraba a vedoucí katedry ústavního práva na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze docent Marek Antoš. Panel moderovala analytička Pavlína Soukupová.

První vystupující panelu, poslanec Patrik Nacher, zmínil ve svém výstupu právě hrozby, které by alternativní možnosti hlasování mohly přinést. Postoj pana poslance ke korespondenční volbě je dlouhodobě kritický, poukazoval na jistou nespravedlnost v případě, kdy by občané žijící mimo ČR měli více možnosti volit než ti, kteří zde žijí a odvádí daně. Smysl by tedy mělo zavést korespondenční volbu buďto všude, nebo nikde. Argument zahrnující zvýšení volební účasti by v tomto případě nemusel mít nijak zjevný efekt, jako tomu bylo například při testování v Norsku. Nacher zdůraznil dvě hlavní specifika volby, které by korespondenční volba mohla narušit. V první řadě jsou to volby svobodné, kdy pouze za plentou člověk může na základě svobodné vůle volit koho chce, ať pak hlas svému okolí přizná, či ne. Jako příklad bylo uvedeno Slovensko, kdy výsledky exit pollu byly výrazně odlišné od skutečného výsledku voleb, dá se tedy předpokládat, že někteří občané svou volbu do průzkumu nepřiznali. Druhou hlavní zásadou je tajnost voleb, kdy pouze po vhození lístku do urny již není možné určit, kdo jej tam vhodil. Vzhledem k tomu, že korespondenční lístek by musel být dopraven občanovi na určitou adresu a jméno, byla by v tomto případě tajnost narušena.

Jako druhý se slova ujal senátor Marek Hilšer, podle kterého je právo volit zásadním pilířem demokracie, a tudíž by mělo být občanům co nejpřístupnější. Stát by v tomto případě neměl z voleb vylučovat žádnou specifickou skupinu, kterou občané, kteří se v den voleb nenachází na území České republiky, bez pochyby jsou. Jako příklad pan senátor uvedl desítku tisíc studentů na výjezdu studijního programu Erasmus ročně, dále studenty doktorských programů na ročních stážích nebo zaměstnance na firemních pobytech mimo Česko. Zatímco u nás si občan může zažádat o volební průkaz a volit mimo své trvalé bydliště, v zahraničí žádnou takovou možnost nemá a dostavit se na nejbližší zastupitelský úřad mu může přinést obrovské náklady, kupříkladu občan nacházející se ve Spojených státech v Seattlu se musí dostavit do cca 1800 km vzdáleného generálního konzulátu České republiky v Los Angeles. V případě prezidentských voleb takovou cestu musí podstoupit dokonce dvakrát během dvou týdnů. Zavedením korespondenční volby by se tyto náklady snížily na zaplacení poštovní známky na dopise a tím možnost hlasovat velmi usnadnilo.

Senátor Zdeněk Hraba ve svém úvodním slovu zdůraznil, že každý má stejné volební právo, ale liší se komfort v nákladech, které jsou s volbou spojené. Jako problematickou vidí skutečnost, že pokud český občan žije těsně za hranicemi, dostalo by se mu alternativní možností hlasování většímu komfortu než občanovi žijícímu v Čechách. Takový občan by se mohl obrátit na ústavní soud, že je diskriminován, což pan senátor považuje za hlavní problém celé projednávané záležitosti. Narazil také na další problematické otázky, například jak by se situace posuzovala u občana s dvojím občanstvím. Jako poslední a velice závažnou záležitosti vidí v akceptaci výsledků poštovních voleb veřejností, která by takové volby nemusela považovat za důvěryhodné, a to by mohlo mít velké následky. Příkladem byly uvedené Spojené státy, kdy nejen kvůli korespondenčnímu hlasování považuje velká část občanů volby za neplatné.

Poslední vystupující panelu, docent Marek Antoš, zhodnotil celý akt z pohledu ústavního práva. Otázku zavedení korespondenční volby považuje ze převážně politickou a představil limity, které ústavní pořádek poskytuje alternativním způsobům hlasování. Některé ústavní principy jsou samy o sobě navzájem v rozporu, například svoboda projevu ku právu na zachování dobré pověsti. Zákonodárci by se měli snažit najít optimální možnost, která naplňuje co nejvíce principů ústavního práva. Volby by dle Ústavy měly být všeobecné a rovné, ale zároveň je sama Ústava omezuje: volit mohou pouze občané České republiky, pouze starší 18 let, dále tu jsou omezení volebního práva na základě svéprávnosti. Z dobrých důvodů tedy volby nejsou úplně všeobecné. Snahu o narovnání tohoto principu pro všechny občany je podle pana docenta skutečným legitimním cílem, ale veškeré možné újmy, tedy ohrožení svobod a ohrožení tajnosti jsou taktéž legitimní. V konečném důsledku je při řešení zavedení alternativních způsobů třeba vážit to, kolik by návrh přinesl dobrého a zda je to relevantní vůči možným hrozbám. Vzhledem k tomu, že korespondenční volba v jiných státech funguje ve velkém, je možné využít jejich zkušeností a poučit se z nich.

III. Panel: Perspektivy alternativních volebních technik v České republice

Poslední panel konference se zaměřil na konkrétní aspekty možného zavedení alternativních způsobů v České republice. Moderní doba si žádá jiný přístup a alternativní způsoby by mnoha lidem mohly zjednodušit život. Vystupujícími panelu byl ředitel Občanského institutu Roman Joch, vrchní ředitel sekce legislativy a státní správy na Ministerstvu vnitra Petr Vokáč a zvláštní zmocněnec pro krajanské záležitosti z Ministerstva zahraničních věcí Jiří Krátký. Panel moderovala Irena Krcháková.

Již na začátku debaty bylo jasné, že řečníci v otázce možnosti zavedení alternativní formy volebního hlasování – konkrétně korespondenční volby – nejsou jednotní. Podle některých si to krajané zaslouží, podle jiných hrozí manipulace nebo porušení Ústavy. Roman Joch konkrétně zmínil porušení zásady tajnosti. „Je dobré přemýšlet o tom, jak jim (lidem pobývajícím v zahraničí) nejlépe usnadnit možnost hlasování, ale nedělejme to tak, že budeme chladnokrevně porušovat Ústavu a tvářit se, že ji neporušujeme,“ uvedl. Podle Radka Vondráčka hrozí ohrožení dosud stabilního volebního systému, naráží tím například na možnost podvádění s obálkami: „Já chápu, že bychom jim (lidem pobývajícím v zahraničí) jako zákonodárci mohli a měli vyjít vstříc, ale ne korespondenční volbou, která nám může rozbít stabilitu, a když nic jiného, a nebojím se to říct, sociální smír.“

Voleb v zahraničí se podle Petra Vokáče účastní 10 až 20 tisíc lidí. Potenciálních voličů je ale mnohonásobně víc: až 600 tisíc. Nejvíc krajanů žije v západní Evropě, konkrétně ve Velké Británii a v Německu, následují Spojené státy a Kanada a dále pak Austrálie a Nový Zéland. Podle Vokáče jde o novou vlnu migrantů, kteří v souvislosti se vstupem Česka do Evropské unie a otevření trhu, odešli do zahraničí za prací. A je zde předpoklad, že zjednodušení systému hlasování zvýší volební účast. A Jiří Krátký dodává: „Hledáme efektivní nástroj vyrovnání rovného přístupu výkonu volebního práva v pro naše občany v zahraničí.“

Jako alternativu nabízí Radek Vondráček i Roman Joch možnost zvýšení počtu volebních místností. Oba souhlasí s tím, že je třeba krajanům hlasování usnadnit a řešením by mohlo být právě jednorázové zřízení volebních míst například v pronajatých prostorech. Vokáč ale argumentoval tím, že tato varianta není příliš pravděpodobná hlavně z hlediska zajištění chodu volebních komisí. A senátor Marek Hilšer, který se do debaty také zapojil, vyčíslil, že náklady spojené s platy pro členy komisí, pronájmem prostorů a dalšími administrativními úkony, budou vyšší než samotná korespondenční volba.

Riziko tajnosti hlasování zpochybnil Roman Joch, když jako příklad uvedl, že za plentou se může rozhodnout na poslední chvíli a beze svědků vsune lístek do obálky a vhodí do urny, kde obálka splyne s dalšími. „My nevíme, jestli na toho občana nebyl takový nátlak, že ta tajnost nebyla porušena,“ dodává k obálkovému systému korespondenčního hlasování.

Na závěr Jiří Krátký shrnul, že korespondenční volba by neměla být jedinou alternativou pro lidi v zahraničí. Stále by podle něj měla fungovat možnost osobní přítomnosti na velvyslanectví, jako tomu bylo doposud. „Nechme krajanům alespoň jednu alternativní možnost, která doplní náš tradiční způsob, který po 20 letech hodnocení, můžeme říct, že oproti třeba slovenskému modelu, není tak účinný pro způsob výkonu volebního práva,“ dodal.