ipps

PODKLADOVÝ MATERIÁL

Česká republika je mimořádně dobře vybavena pro špičkový výzkum. Díky prostředkům z evropských fondů byla vybudována kvalitní výzkumná infrastruktura, kterou hned tak každá země nemá. Tato výhoda však může zůstat nevyužita. Český vzdělávací a výzkumný systém vykazuje řadu nedokonalostí, díky kterým ti lidé z Česka, kteří jsou výborní, dosahují úspěchy spíše v cizině. Soukromé investice do výzkumu přitom rok od roku rostou, je tedy zřejmé, že zájem o nové poznatky a inovace se zvyšuje.

Za jakých okolností můžeme říci, že se kvalita výzkumu v ČR zvyšuje? Čím se bude měřit? Světovým uznáním a/nebo užitečností? Jak?

Nobelova cena je synonymem špičkové vědy, která často za zásadními inovacemi stojí. Znamená nejen obrovskou prestiž, ale přináší do dané oblasti další investice.

Je v České republice dostatek lidí, kteří by mohli s kvalitní výzkumnou výbavou pracovat? Je české institucionální prostředí dostatečně soutěživé? Pobízí výzkumné pracovníky k mimořádnému zaujetí a výborným výsledkům? Má Česká republika šanci na dalšího nobelistu? Pokud ano, kde “vyroste” – na univerzitě nebo v Akademii věd?

Vždy záleží na lidech. Ve výzkumu je to ještě významnější než v jiných oborech. Ovšem v jakém institucionálním prostředí se pohybují? Co všechno potřebujeme, abychom vytvořili „dostředivé síly“ do našeho výzkumného prostředí? K tomu, abychom měli jasná pravidla a všichni „hráči na poli výzkumu“ věděli, kde se pohybují, potřebujeme:

  1. Novou strategii výzkumu a vývoje v ČR
  2. Nové národní priority orientovaného výzkumu
  3. Skutečný dialog mezi sférou výzkumnou a aplikační
  4. Nový zákon o výzkumu a vývoji, resp. přinejmenším rychlou novelu stávajícího zákona/zákonů
  5. Jasná pravidla hodnocení výzkumu
  6. Jasná pravidla financování

Nová strategie výzkumu a vývoje/Národní politika výzkumu a vývoje

V současné době platná Národní politika výzkumu a vývoje představuje „rozpis úkolů“ v oblasti institucionální, finanční, v oblasti hodnocení a dalších. Není ovšem jasné, na jakých principech je založena a k jakému cíli slouží. V úvodu se sice deklaruje, že podpora výzkumu v Česku by měla být zaměřena na jeho UŽITEČNOST pro společnost, z dalšího textu ale vůbec není zřejmé, jak se tohoto má dosáhnout, resp. že tento cíl je skutečně platný a k němu má směřovat společné úsilí představitelů státu, vysokoškolského vzdělávání, výzkumu a vývoje, inovátorů a uživatelů výsledků výzkumu. Proti předchozím deklaracím RVVI z doby výstavby nových výzkumných infrastruktur z evropských fondů, tj., že se český výzkum bude orientovat na EXCELENCI, je toto obrat, ovšem pouze formální. Interpretace, v posledních letech velmi rozšířená, že vše se pozná podle financí a růst objemu finančních prostředků do výzkumu je hlavním měřítkem přístupu společnosti k výzkumu a úspěšnosti příslušného člena vlády, vedl diskusi o stavu a smyslu výzkumu špatným směrem.

O čem mluví nobelisti napřed, když představují svou práci?  Že jim někdo dal dost peněz, proto mohli něco zásadního vybádat?

Finanční prostředky na výzkum jsou jistě velmi důležité, nemohou však být prvním předmětem diskuse, aniž bychom si řekli, čeho chceme dosáhnout.

Už v současnosti se diskutuje o směřování evropských fondů v dalším programovacím období. Pokud je zřejmé, že kapacity pro výzkum již máme, půjde zejména o to, abychom získali lidi, kteří v nich budou pracovat. Nová strategie a politika výzkumu a vývoje je tedy nezbytná, cílem je vytvořit podmínky pro lidi, kteří přinesou naší zemi znalosti, dovednosti a prosperitu.

Nové národní priority orientovaného výzkumu

Nové technologické možnosti, nové výzvy v oblasti biotechnologií, nových materiálů, energetiky, životního prostředí a digitalizace, rychle „mění svět“, občas se mluví o revoluci. Je celkem jedno, jak tyto změny budeme nazývat, zda Průmysl 4.0, v celospolečenském kontextu Společnost 4.0, nebo zlomové inovace či digitální revoluce, v každém případě žijeme v době, která je pro zkoumání mimořádně zajímavá a kde – při dobrém vybavení – výzkum může přinést výsledky, které si „běžní smrtelníci“ ani nedovedou představit. Setrvávat v této době na prioritách výzkumu stanovených před více než pěti lety a dále nediskutovaných a v podpoře výzkumu neuplatňovaných, na národní RIS3 strategii se znatelnými nedostatky, by bylo krajně rizikové, pokud je výzkum sám a management výzkumu považován za intelektuální, na logice založenou činností. Společnými silami všech partnerů v dialogu o směřování výzkumu je proto třeba formulovat nové priority, stanovit, co je zvláště perspektivní, co opravdu potřebujeme a kde jsme opravdu dobří a do těchto směrů pak investovat – včetně získávání odborníků, výchovy a vzdělávání mladých lidí.

Skutečný dialog mezi sférou výzkumnou a aplikační

Výsledky výzkumu se uplatňují nejen přímo ve výrobních technologiích, což bývá zúžená interpretace užitečnosti výsledků výzkumu (a také interpretace pojmů „výzkum a vývoj“, resp. „věda a technologie“), resp. interpretace toho, co je aplikovaný výzkum. Výzkum je nezbytný obecně pro rozvoj společnosti, dobré podmínky pro život lidí.

Mělo by dojít ke skutečnému dialogu mezi sférou výzkumnou a aplikační, tedy mezi výzkumnými organizacemi, firmami a těmi, kteří představují veřejný zájem (tj. nejen potřeby státní správy). Budoucnost vyžaduje rozsáhlý společenskovědní výzkum, zkoumání stavu a vývoje společnosti, souvislostí rychlých technologických změn. K synergickému efektu v úsilí jednotlivých společenských skupin dochází ne jejich izolací do vlastního prostředí, ale spoluprací, hledáním souvislostí a vzájemných návazností. V současné době výzkum v ČR takto nastaven není. Naopak, způsobem hodnocení výzkumu se jednotlivé společenské skupiny stále více vzdalují.

Prosperita naší společnosti je závislá na hospodářském výkonu v průmyslu, ovšem nejen na něm, také na vytváření dobrých podmínek pro život lidí – na zdravotnictví, školství, sociálních službách, vazbách v komunitě a společenském klimatu. To je výzva pro stávající vědce a ty, kteří by to výzkumného prostředí měli nově přijít.

 

Nový zákon o výzkumu a vývoji, resp. rychlá novela stávajícího zákona/zákonů

Fascinace společnosti tím, že se morálka v jednání lidí i organizací nahradí právními normami a vše bude vynucováno zákonem, by se neměla přenášet do tak vysoce intelektuální činnosti, jakou je výzkum a vývoj. Na druhé straně zejména financování výzkumu z veřejných zdrojů musí mít pravidla, která jsou všeobecně platná.

Stávající zákon 130/2002 Sb., o podpoře výzkumu a vývoje, byl jistě adekvátní poměrům v době svého vzniku, resp. poslední velká novelizace, která souvisela s reformou výzkumu a vývoje, odpovídala tehdejším záměrům. V současné době se jedná o normu v řadě ohledů překonanou, resp. nedokonalou. Co nejdříve by měl být zpracován nový zákon o výzkumu, a to jako norma strategická, nikoli procesní. Je třeba diskutovat o způsobu podpory výzkumu, možnostech společného využití soukromých a veřejných finančních prostředků, daňových odpočtech a transparentnosti jejich užití, míře institucionálního financování na základě odpovídajícího hodnocení kvality a užitečnosti výzkumu. S tím samozřejmě velmi úzce souvisí to, jakým způsobem a jak často bude hodnocení výzkumu prováděno, kdo jím bude pověřen, kdo bude shromažďovat data a informace z oblasti výzkumu a užití výsledků výzkumu, jak budou fungovat organizace ve výzkumu, když během posledních deseti let se napřed financování výzkumu „přelilo“ od ústavů Akademie věd ČR na vysoké školy a dnes se opět vyrovnává. O nových infrastrukturách se mluví jako o hrozbě výzkumného prostředí v Česku, místo jako o příležitosti. Rozchází se kritéria hodnocení výzkumných infrastruktur a oficiálně deklarované cíle jejich využití.

Cílem veřejné podpory výzkumu je vytvořit to, co bude sloužit dobrému životu společnosti. Do ní patří také lidé ve výzkumu – chceme, aby jich bylo stále více, aby byli opravdu dobří, dělali kvalitní výzkum a chtěli tady být s námi. Tak bychom podle toho měli jednat.

 

REPORT Z AKCE

Dne 22. února 2018 pořádal Institut pro politiku a společnost pracovní snídani na téma Aspiruje česká věda na dalšího nobelistu? Naše pozvání do diskuze přijal profesor Tomáš Opatrný, teoretický fyzik působící na Univerzitě Palackého v Olomouci, a docent Karel Oliva, jazykovědec, bývalý ředitel Ústavu pro jazyk český AV ČR. Moderování debaty se ujala Ing. Rut Bízková, ředitelka Středočeského inovačního centra.

Paní Bízková uvítala hosty a začala diskuzi výzvou pro všechny zainteresované: je třeba se orientovat na lidi. Veškerý úspěch tkví ve schopných lidech, kteří ale samozřejmě musí být za svou práci dobře ohodnoceni. V současné době přicházejí na vysoké školy nejslabší populační ročníky, z čehož vyplývá, že v blízké budoucnosti nebude doktorandů a výzkumných pracovníků příliš přibývat. Je proto potřeba maximálně využít vybudovanou výzkumnou infrastrukturu tak, abychom mohli stávající lidský potenciál plně využít.

Docent Oliva oblast vzdělávání se vlastně může dělit na formální a neformální část. Problémem České republiky je to, že velmi tíhne k té formální části. Vše je svazováno předpisy, zákony, nařízeními, výkazy a tabulkami. Tento přístup se ale nezdá být velmi efektivní, je třeba zapojit také lidi.

Zákon týkající se financování české vědy, Zákon o Akademii věd i Zákon o vysokých školách. Všechny tyto zákony si žádají zevrubnou novelu. Společenské podmínky se totiž za posledních 20 let výrazně proměnily, dopředu jde i technologický vývoj. Na to vše je třeba reagovat. Snížení byrokratické zátěže kladené na výzkumné pracovníky je pak nezbytnou podmínkou úspěchu.

 Daleko největším problémem jsou podle Karla Olivy zastaralé smlouvy týkající se uznávání titulů/odbornosti mezi státy. Mdloduchá nařízení i úředníci de facto znesnadňují to, abychom si mohli přivést do českého výzkumu kvalitní pracovníky ze zahraničí. Rovněž možnost působení jednoho výzkumníka v rámci několika institucí by bylo vhodnou praxí. Podle docenta Olivy by to vedlo ke změně současné atmosféry ve výzkumu, tj. k zaměření se na spolupráci, společné úspěchy a produktivitu, nikoliv na boj o peníze a prestiž.

Profesor Opatrný není toho názoru, že bychom měli budoucí nobelisty nalákat ze zahraničí. Spíše bychom se podle něj měli zaměřit na potenciál tuzemských vědců. Bylo by ovšem dobré, inspirovat se praxí v zahraničí, kde každé kvalitní pracoviště, které je zaměřeno na nějakou oblast výzkumu, je často velmi diverzifikované (od úplně základního až po aplikovaný výzkum, od nejmladších studentů po profesory, kteří své studenty vedou). Toto prolínání vidí prof. Opatrný jako jakýsi vznešený cíl, kterému by bylo v zájmu české vědy záhodno se přiblížit.

Profesor Opatrný pak plně souhlasil s docentem Olivou v tom, že je největší překážkou úspěchu české vědy byrokratický šiml. Lidem ve výzkumu by měl být zajištěn dostatečný prostor pro jejich práci. V žádném případě by neměli být zahlcováni neskutečným množstvím formulářů, jejichž vyřizování jejich práci brzdí a které jim zabírá většinu jejich času. Teprve s koncem byrokracie bude možné umožnit rozvoj potenciálu talentovaných českých vědců.

Rozkol nebo snad dokonce nevraživost mezi zástupci vysokých škol a Akademií věd vidí profesor Opatrný jako uměle vykonstruovaný problém. Není to něco, co by bylo těmto institucím vlastní. Pokud bude mít Česká republika někdy dalšího nobelistu, bude to naopak pravděpodobně výsledek synergie vysokých škol a Akademie věd.

Do diskuze se poté zapojili vážení hosté. Podle profesora Cyrila Hoschla, ředitele Národního ústavu duševního zdraví, nemá smysl lít další peníze do výzkumné infrastruktury, protože ta je v Česku velmi kvalitní. Důležité je ovšem vybudovat podpůrný systém, který by například obstaral onu byrokracii, která se sice nedá odstranit, ale lze ji delegovat na někoho jiného než na samotné vědecké pracovníky. Nutné je tedy vytvořit v našem stávajícím systému vhodné podmínky pro vědecké pracovníky. Nesmíme přitom zapomenou na sdílení dat a informací. Věda by měla být otevřená, stejně tak ale musí být otevřené i databáze a systémy. Bez vzájemné spolupráce a sdílení informací velkolepých úspěchů dosáhnout nelze.