Dne 3. listopadu 2017 pořádal Institut pro politiku a společnost debatu při příležitosti 25. výročí Ústavy ČR. Debata se zaměřila na porevoluční období budování demokracie, vzniku samostatné České republiky a jejího právního rámce. Řečníci se rovněž věnovali rozboru ústavních principů a možných změn Ústavy ČR, základního právního textu, které by mohly její výklad v budoucnu usnadnit a zpřesnit.

Diskuze byla rozdělená do dvou debatních panelů. První panel moderoval právník a politolog Milan Hamerský. Pozvání do první části debaty přijal Pavel Rychetský, předseda Ústavního soudu ČR, dále právnička a bývalá místopředsedkyně Poslanecké sněmovny Hana Marvanová a František Korbel, právník a bývalý náměstek ministra spravedlnosti.

Našimi hosty v druhém, více akademicky koncipovaném, debatním panelu byli tři ústavní právníci z Právnické fakulty Univerzity Karlovy pánové Jan Kysela, Jan Wintr a Jan Kudrna. Tuto část diskuze moderoval právník a novinář Kristián Léko.

Úvodního slova se ujal předseda Ústavního soudu ČR Pavel Rychetský, který přednesl svoji úvahu nad ústavními principy českého práva. Principy právního státu zůstávají neuzavřenou množinou, musí se totiž měnit spolu se společností. Nikdy ovšem nesmí být změněny natolik, aby došlo k zpochybnění právní jistoty v demokratickém státě.

Ústava ČR je dle slov Rychetského ústavou hybridní, leč s převažujícími rysy zastupitelské demokracie, to jest parlamentarismu, doplněné o některé prvky kancléřského systému. Podle Pavla Rychetského došlo přenesením volby prezidenta z parlamentu k všelidovému hlasování k posílení jeho separace od výkonné moci, jejíž je podle Ústavy ČR součástí a na jejímž vrcholu stojí vláda. Tím došlo do jisté míry k porušení rovnováhy mezi vrcholnými ústavními institucemi.

Hana Marvanová kvitovala tvrzení svého předřečníka, že Ústava ČR je kvalitním textem, který může být oporou pro demokratický právní stát v době politických krizí. Ústava, společně s tradicemi, ústavními zvyklostmi a nálezy ÚS tvoří podle ní dostatečný právní rámec, který poskytuje možnosti řešení různých situací. Marvanová připomenula, že Ústava ČR byla vytvořena v rekordním čase. Během pár měsíců vznikl sevřený text založený pevně na hodnotovém ukotvení. Vše vycházelo z Ústavy z roku 1920, text ale reflektoval posun doby. Do ústavy bylo zahrnuto poučení z nedávné historie, tj. z druhé světové války i z éry komunismu, a proto v ní je kladen důraz na lidská práva a svobody. Ústava byla záměrně napsaná stručně a obecně s ohledem na to, že život je vždy složitější, než si můžeme představit. Nějaké návody a lhůty na řešení situací měly být záměrně řešeny až bezprostředním výkladem aktuální situace. Předpokladem tedy bylo, že Ústavu ČR bude dotvářet svým výkladem Ústavní soud ČR.

Marvanová zdůraznila, že shoda panovala na základním principu brzd a protivah. Záměrně tedy byly vytvářeny ústavní protiváhy, např. dvoukomorový parlament. To, co tedy dnes někdo vnímá jako neefektivitu, tehdy bylo budováno tak, aby zde nemohla vzniknout žádná moc absolutní. Příkladem nedodržení tohoto principu může být podle Marvanové například zavedení přímé volby prezidenta republiky, při současném zachování jeho neodpovědnosti. Marvanová nakonec zdůraznila, že zejména v současné době je nezbytné vykládat ústavní text i s ohledem na ducha doby, který byl do něj v porevolučním období vložen.

František Korbel okomentovat jednotlivé novelizace ústavy, které byly v minulých letech přijaty. Jedna z nich se týkala například změny pravidel týkajících se rozpuštění Poslanecké sněmovny. Zavedení přímé volby prezidenta republiky lze podle pana Korbela považovat za produkt politického zadání.

Milan Hamerský shrnul úvodní část panelu tím, že o Ústavě má bezesporu smysl mluvit jako o živém textu a dotázal se řečníků na jejich názor na možnost zavedení institutu referenda v ČR.

Pavla Rychetského iritují slogany o zavedení systému přímé demokracie. Předbíhají totiž daleko důležitější otázky o tom, kdy a za jakých okolnosti by byly tyto nástroje přímé demokracie pro náš systém přínosem. Mělo by smysl vtahovat širší veřejnost do rozhodování o otázkách např. zahraniční politiky? V jakých situacích by bylo referendum zakázáno? Podle pana Rychetského by do této otázky by kromě státotvorného přístupu vstupovaly i emoce. Jistě si dokážeme představit, jak by asi dopadlo referendum o zavedení trestu smrti.

Hana Marvanová soudí, že referendum má svá výrazná úskalí. Lid totiž může v referendum rozhodnout nějak, se svým rozhodnutím pak nebýt spokojen, ale nemůže nikoho povolat k odpovědnosti. Referendum tak bylo z při tvorbě Ústavy ČR vynecháno záměrně s myšlenkou toho, že bude později tento institut upraven zvláštním ústavním zákonem, neboť v něm bude zapotřebí zaujmout názor na zásadní otázky, jaké referendum a za jakých podmínek by mělo být umožněno.

Jan Kysela uvedl, že v ČR panuje poměrně velká míra interpretační neshody. Ústava ČR se totiž vyznačuje svou obecností a značnou rigiditou. Klíčovou změnou bylo zavedení přímé volby prezidenta. Uvnitř výkonné moci totiž vzniklo konkurenční centrum, což se naplno projevilo v roce 2013. Jan Kysela soudí, že změny Ústavy ČR navrhované v současnosti některými politickými stranami představují v zásadě výrazné vzdalování se konstitučnímu liberalismu směrem, který můžeme vidět v Maďarsku a Polsku. To se týká zejména extenzivního použití referenda, zrušení Senátu, redukce počtu poslanců, změna volebního systému atd. Tím by došlo k totálnímu přepsání ústavního textu z roku 1993. To vše představuje pro Jana Kyselu ústavní populismus, který by mohl být pro český demokratický právní řád jedovatý.

Jan Wintr navázal konstatováním, že český stát byl vytvořen jako parlamentní republika se Senátem jako pojistkou a prezidentem jako moderátorem a reprezentantem, což bylo přímou volbou narušeno. I přes to nelze vykládat pravomoc prezidenta jmenovat předsedu vlády tak, že je to prezident, kdo si určuje svou vládu. Vláda je stále odpovědná Poslanecké sněmovně. V tomto vidí Jan Wintr značnou disharmonii, která by si možná žádala změnu tohoto procesu. Výklad Ústavy ČR ze strany prezidenta Zemana se totiž blíží podobě ruského právního systému, kde hlava státu jmenuje 3 předsedy vlády a po třetím neúspěšném pokusu o složení vlády rozpustí Parlament. To je něco, na co je třeba si nepochybně dávat pozor, neboť je to českému právnímu systému cizí.

Hlavní hrozbu pro český ústavní systém vidí Jan Wintr v nekontrolovaném a nepromyšleném směřování k zákonu o referendu, který by byl pojat tak, že se kumuluje moc v rukou lidu v otázkách iniciace i samotného rozhodování. To je experiment v Evropě nebývalý, který si nemůžeme dovolit. Lze ovšem mluvit o oživení demokracie v podobě např. lidové iniciativy.

Podle názoru Jana Kudrny se česká ústava osvědčila. Postavení prezidenta republiky bylo stejné jako za první republiky. Po roce 2012 byla jeho role ještě posílena. Tvůrci ústavy ovšem tvrdí, že takto to bylo plánováno a zamýšleno. Také posílení prezidentova postavení v rámci ústavního systému ČR vyšlo z vůle Parlamentu ČR. Senát jako garant ústavního pořádku se v této věci nevyjádřil proti. Je proto třeba na to takto nahlížet.

Jan Kudrna zastává názor, že by měla být navržena možnost lidové iniciativy, jejíž praxe by po několika letech ukázala, zda je tu taková potřeba. Pokud tady existují v tuto chvíli, po volbách, nějaké obavy, co by kdyby, není se podle Kudrny čeho bát. Senát je pro český právní řád dostatečnou zárukou toho, že populistické strany, které by mohly mít pro některé návrhy ústavní většinu, nejsou v Senátu téměř vůbec zastoupeny.

Moderátor Kristian Léko poděkoval řečníkům za jejich úvodní slovo a dotázal se, jak hodnotí pravděpodobnost, že budou skutečně přijaty ústavní změny ohrožující český právní řád.

Jan Wintr vidí riziko pouze v možnosti přijetí ústavní novely zákona o referendu, ale zároveň uvedl, že Senát opravdu může zafungovat i v tomto případě jako pojistka demokracie.

Jan Kysela riziko přijetí nebezpečných změn je těžké odhadnout, nelze totiž odhadnout, kolik zastupitelů v horní komoře parlamentu vidí tyto změny jako reálné nebezpečí a byli by proto proti nim ochotni hlasovat. Pakliže mluvíme o nedostatcích české ústavy, v zásadě vždy skončíme podle Jana Kysely u institutu prezidenta republiky. Pokud má prezident pocit, že ústava ho nezajímá, že ústavní zvyklosti jsou idiotské a že má prostor pro svůj individuální výklad ústavy, tak to potom vytváří tlak na to, jestli něco do ústavního textu nepřipsat.