Co může pro filmaře udělat stát?
Institut pro politiku a společnost pořádal ve středu 2. listopadu 2015 veřejnou debatu na téma „Co může stát udělat pro filmaře udělat stát?“. Pozvání k vystoupení přijali Helena Bezděk Fraňková, ředitelka Státního fondu kinematografie, Pavel Strnad, předseda Asociace producentů v audiovizi a Radomír Dočekal, místopředseda Asociace producentů v audiovizi. Debatu moderoval poslanec (ANO), novinář, komentátor a spisovatel Martin Komárek.
Nový zákon o audiovizi je pro zlepšení situace filmařů extrémně důležitý, protože kromě navýšení finanční podpory z 200 na 400 miliónů Kč slibuje i větší transparentnost a dlouhodobý koncept, který doposud chyběl. Situace se ale nezlepší ze dne na den, protože podle slov Radomíra Dočekala doháníme 15 ztracených let, kdy jsme na rozdíl od filmově mnohem úspěšnějších Poláků, žádnou koncepci neměli. Chyběly nám i filmové pobídky, díky kterým jsme z velké části ztratili možnost konkurovat v mezinárodním prostředí. Oproti Polákům a Němcům nám také chybí i regionáln fond a regionální pobídky, které jsou v těchto zemích samozřejmostí.
I přes toto výrazné navýšení rozpočtu zazněl názor, že i nově poskytnuté finanční prostředky jsou stále nedostačující. Peněz není nikdy dost, ale Pavel Strnad zdůraznil, že nový zákon o audiovizi dává filmařům spoluzodpovědnost, a že ani dostatek peněz nezaručuje, že vznikne dobrý film. Všichni panelisti i část publika se shodla na tom, že záchrana české kinematografie není jen otázkou peněz.
Kromě nedostatku financí, který je nyní částečně vyřešen, je velkým problémem i dlouhodobý nezájem filmových diváků o české filmy, které jsou v našich kinech navštěvovány jen velmi málo. Helena Bezděk Fraňková ale podotýká, že nesmíme jen nečinně přihlížet tomu, jak především americké, ale i jiné ahraniční filmy válcují ty naše, protože ve filmech je uložena velká část našeho kulturního dědictví a národní identity. Tomu by mohlo například napomoci zavedení filmové výchovy do škol, se kterou dlouhodobá koncepce rady počítá. Filmové vzdělání se jeví o to důležitější v dnešní době, kdy děti stále méně čtou a vnímání světa si často utvářejí na základě postřehů z filmu a televize.
Vzdělávat se ale kromě dětí musí i poslanci, kteří spolurozhodují o tom, kdo v radě filmového fondu usedne, a kdo bude mít moc rozhodnout, komu (ne)budou peníze přiděleny. Při výběru členů rad fondu je třeba dbát i na její profesní vyváženost, aby v ní byly zastoupeny všechny profese napříč filmařským spektrem. Výběr rad není vůbec jednoduchý obzvláště proto, že kandidáty poslanci často neznají . Helena Bezděk Franková je ale po itivní: „Celý proces výběrů členů rady je transparentní a veřejný, všechny informace jsou na internetu. Nezbývá, než věřit, že poslanci nebudou mít při volbě špatnou ruku.”
Rada se zabývá i tím, jak pomoci debutujícím filmařům, kteří mají často problém sehnat peníe v konkurenci mnohem zkušenějších filmařů. Debutující produkce proto mají vlastní kategorii, ve které soutěží pouze s dalšími nedebutujícími filmaři. V koncepci se řeší i kontinuální vzděláván mladých filmařů, které by nemělo končit odchodem FAMU. Pro mladé umělce bude např. jednodušší získat peníze na účast na mezinárodních workshopech, kde mohou získat nové znalosti a navázat cenné kontakty.