Round Table pracovní skupiny IPPS Vzdělávání
České vzdělávání potřebuje změnu. Toto tvrzení sice neznamená, že vše, co se týče českého školství či vzdělávání, je špatně, ale prostor na zlepšení tady rozhodně je. Učitelé mají velice nízké platy (v porovnání s jinými vysokoškoláky v ČR i se svými protějšky v jiných státech Evropy), na učitelské obory se hlásí studenti, kteří jsou svou kvalitou podprůměrní (měřeno např. testy studijních předpokladů), postrádáme kvalitní informace o systému (nejen my – žáci, studenti, učitelé či rodiče – ale také samotné organizace – školy, ministerstva atp.). Bez kvalitních dat (informací) přitom nelze dělat rozhodnutí, která by měla české vzdělávání posunout k lepšímu, ať již ve smyslu kvalitnějších pedagogů, vzdělanějších a motivovanějších studentů či konkurenceschopnějších absolventů škol.
Institut pro politiku a společnost uspořádal 13. října 2016 debatu, která se zaměřila na změny, které by měly pomoci a které lze zároveň provést rychle a snadno.
- Musí se chtít!
Žádnou změnu nelze provézt, pokud nebudeme chtít. Nejde jen o osvícené ředitele (zřizovatele) a/nebo učitele, kteří se stanou tahounem změny na úrovni své školy, ale také o rodiče a jejich děti, kterých se vzdělávání dotýká nejvíce. Pak lze zavést či prohloubit dílčí změny, které se sice mohou zdát jako maličkosti, ale které mohou výrazně přispět ke zlepšení kvality jednotlivých prvků vzdělávání (síťování učitelů, využití online nástrojů, evaluace učitelů, setkávání rodičů s učiteli i mimo třídní schůzky atp.).
- Lokální změny
Pokud se sejde dostatečný počet aktivních, osvícených aktérů (alespoň 10 % na úrovni školy, nejlépe však třetina rodičů/učitelů), změny k lepšímu mohou být dramatické. Uvědomme si však, že hovoříme o lokálních změnách, na úrovni jedné školy. Český systém je velice vstřícný ke vznikajícím alternativám, nejčastěji v podobě soukromých škol (pokud je překonána překážka velké administrativní a byrokratické zátěže). Problémem se pak ale může stát, že z těchto alternativ se mohou stát elitní školy pro úzký okruh žáků/rodičů, kteří si je mohou dovolit. Veřejné školy pak přichází o aktivní aktéry (především rodiče, ale také učitele), kteří by mohli změnit školy dostupné všem.
- Dlouhodobá koncepce
České školství trpí mj. také absencí dlouhodobé koncepce, která by byla udržitelná a aplikovatelná. MŠMT nesleduje trendy ve vzdělávání ze zahraničí, ani se nezajímá, kam směřuje společnost jako celek – které profese budou v budoucnu potřeba, jaké dovednosti atp. Proto by měla vzniknout rada pro vzdělávání, která by byla oddělná od MŠMT, v níž by zasedali odborníci se zkušenostmi z praxe (ekonomové, sociologové, filosofové, podnikatelé atd., ne však učitelé ani politici), kteří by dlouhodobou koncepci šitou na míru Česku i globalizaci tzv. ušili. Na MŠMT by posléze bylo, jakými nástroji vizi uplatnit v praxi, tedy ve školách, kterým k tomu pomohou např. i neziskové organizace.
V současné době je ale situace jiná – MŠMT zavádí nesystémové změny, nárazově, bez podkladů v analýzách a datech. Plány pro vzdělávání se mění s volbami a ministry. Dlouhodobá koncepce by ale měla být vytvořena na pozadí politických bojů jako služba veřejnosti
Příští debata se bude věnovat učitelům – bude učitelská profese existovat ještě za deset let? A co bude muset budoucí učitel umět? Přijďte diskutovat 8. prosince 2016 v 17:00 hodin do CoWorking Prague (Karlovo náměstí 7, Praha).