Na základě debaty Institutu pro politiku a společnost „Kdo má rozhodovat o školství a o vzdělávání? Kdo nese zodpovědnost?“, která proběhla 11. ledna 2016 v Praze, se pracovní skupina Vzdělávání zabývala především tématy individuální a společenské odpovědnosti ve vzdělávání a školství.

Školský zákon definuje (viz § 2 základy a cíle vzdělávání, odst. 3), že vzdělávání poskytované podle školského zákona je veřejnou službou. Veřejné služby jsou takové služby, které jsou financované z veřejných financí. Zajišťuje je stát ve prospěch občanů, kteří je platí nepřímo prostřednictvím daní. Je tedy zřejmé, že stát ve školských zařízeních od mateřských škol až po vyšší odborné školy by měl při vzdělávání zohledňovat potřeby občanů, resp. toho, kdo platí daně, resp. i toho, kdo se na produktivní život připravuje a je příjemcem veřejné služby, popř., za něhož toto rozhodování činí jeho zákonný zástupce. Z toho vyplývá především odpovědnost společenská.

Společenská odpovědnost

Podle § 177 školského zákona (561/2004 Sb.) vykonávají územní samosprávu ve školství obec a kraj.  „Při zajišťování vzdělávání a školských služeb, zejména při zřizování a zrušování škol a školských zařízení, dbá obec a kraj zejména o (a) soulad rozvoje vzdělávání a školských služeb se zájmy občanů obce a kraje, s potřebami trhu práce, s demografickým vývojem a rozvojem svého území a (b) dostupnost vzdělávání a školských služeb podle místních podmínek.“

Otázkou nicméně zůstává a citovaný školský zákon dále neuvádí, jakými způsoby má být výše uvedené zajišťováno, ale také kontrolováno. Prvním krokem by jistě měla být analýza na úrovni zřizovatele (kraj/obec) ohledně demografie, zaměstnanosti, pracovního trhu (nabídka a poptávka) a infrastruktury. Na základě takové (SWOT) analýzy by bylo možné vytvořit a pracovat s dlouhodobější strategií vzdělávání a školství. To nicméně neznamená, že parametry strategie nelze pořizovat pouze na základě místních parametrů. Je třeba sledovat také obecné trendy změn na pracovních trzích (tzn. kombinovat prvky místní i globální).
To je ale otázka „dobré školní průpravy obecně“ (rozumný veřejný zájem), nikoli účelového přizpůsobení jednotlivostem v daném místě a čase – tyto parametry budou ovlivňovat relativně drobné prvky týkajících se přechodu na pracovní trh, nebudou ale způsobilé pozitivně ovlivnit strategii jako takovou.

S touto myšlenkou v současné době pracuje již projekt společnosti EDUin Města vzdělávání. Nejprve je vytvořena lokální vzdělávací strategie šitá na míru obci, do které jsou zapojeni samotní aktéři vzdělávání dané obce (tzn. nejenom školy, ale také knihovny, DDM, divadla, vzdělávací organizace atd.), což následně vede k jejich propojení a užší spolupráci. Na základě setkávání těchto aktérů dojde k vytvoření vzdělávací strategie, stanovení cílů a  konkrétních aktivit, ale také kroky, jak těchto cílů dosáhnout.

Také Vláda ČR se snaží zasadit v této problematice s výzvou Místní akční plány rozvoje vzdělávání. Velice zjednodušeně řečeno je i tato aktivita zaměřena na zvýšení kvality vzdělávání a školství v regionech skrze „posílení spolupráce zřizovatelů, škol a ostatních aktérů ve vzdělávání“ (čímž se myslí především společným informováním, vzděláváním a plánováním partnerských aktivit). Problémem je, že tyto akční plány jsou de facto dobrovolné a že za jedno území se předpokládá pouze jeden projekt.

Individuální odpovědnost

Ze společenské odpovědnosti ve smyslu veřejné služby pak vyplývá, že zadavatelem/objednavatelem pro veřejnou službu vzdělávání je občan – a jeho zájem na individuální rozvoj osobnosti a vzdělání (viz individuální zájem). Individuální odpovědnost nesou rodiče a jejich děti (žáci a studenti). V současném stavu vzdělávání a školství je velmi obtížné pro rodiče a studenty zapojit se do procesu rozhodování, což v důsledku také odkládá pocit odpovědnosti za výsledky vzdělávání. Je totiž nutné naučit se o sobě rozhodovat a následně nést zodpovědnost.

Jelikož vzdělávání vždy začíná v rodině, je třeba posílit v prvním kroku roli zákonných zástupců dětí. Nejde však jen o pravomoci rodičů, ale také o zlepšení komunikace mezi tzv. tripartitou: škola-rodič-student. O to se snaží např. projekt Rodiče vítání již zmíněného EDUinu, který by se opět mohl/mněl stát inspirací. Otevření rodičům má být podpořeno:

1. Bezproblémový vstup do školy (s ohledem na bezpečí dětí)
2. Veřejné kontakty na všechny učitele a vedení školy
3. Informace o tom, co a kdy se ve škole děje (akce pořádat v termínech a časech, aby se jich rodiče mohli účastnit)
4. Komunikace s rodičem (i skrze individuální třídní schůzky)

Dále by mělo docházet k postupnému předávání odpovědnosti na studenty (s ohledem na jejich věk/rok studia) tak, aby až budou opouštět vzdělávací systém, mohly činit odpovědná, osvícená rozhodnutí. Minimálně od středních škol, ideálně však dříve, by proto mělo docházet k posilování studentských samospráv, aby škola učila také rozhodování se (o sebevzdělávání) a následnou odpovědnost za tato rozhodnutí. Ačkoli studentské samosprávy nejsou na českých školách výjimkou, jejich smysluplného fungování je dosaženo pouze tam, kde jsou osvícení ředitelé a pedagogové.

Již nyní se objevují snahy posunout se tímto směrem. Úpravu školského zákona (úprava působnosti školských rad) prosazuje např. poslankyně Nina Nováková (TOP 09), Centrum pro demokratické učení pomáhá žákům a učitelům, aby žákovské parlamenty dobře fungovaly, jistou inspirací by mohlo být také Přírodní škola v Praze.

Ze společenské odpovědnosti ale vyplývá i to, že zadavatelem/objednavatelem pro veřejnou službu vzdělávání jsou také zaměstnavatelé a stát, resp. státní správa a samospráva – a jejich zájem z hlediska vzdělávání na zajištění potřeb funkčnosti státu a ekonomiky. Společenská objednávka všech stran /tedy i občanů) by měla být ve shodě.

Z tohoto pohledu, opatření vyplývající dle školského zákona by měla zohledňovat společenskou poptávku týkající se vzdělávání. Měla by se vést pravidelná veřejná debata, zda tomu tak je, tj. zda a jak  „veřejná služba vzdělávání“ plní společenskou poptávku/objednávku (individuální, ze strany zajištění chodu státu, z pohledu ekonomiky, resp. potřeb zaměstnavatelů). Ti, kdo procházejí školským systémem dle školského zákona, nebo  jejich zákonní zástupci, by měli mít k dispozici maximální míru možných informací o možnostech následného uplatnění získaných znalostí a kompetencí v průběhu vzdělávání, aby jejich individuální rozhodování o průběhu vzdělávání dle školského zákona mohlo být odpovědné. Celkový pohled na společenskou objednávku pro vzdělávání má vycházet ze tří úrovní: individuální, místní – zohledňující regionální specifika, a zájem státu, včetně ekonomiky) viz § 177 školského zákona.

Otázky:

• Jaká má být míra rozhodování? Kam až mohou rodiče/studenti zajít?
• Jak posílit roli rodičů?
• Jak nastavit respekt v rozhodování?