Dne 28. listopadu pořádal Institut pro politiku a společnost veřejnou debatu na téma Jak si udržet kvalitu života i po 60. Naše pozvání do diskuze přijala Jana Hanzlíková, náměstkyně ministryně Ministerstva práce a sociálních věcí, Monika Válková, ředitelka Centra sociální a ošetřovatelské pomoci Prahy 15, a profesor Martin Potůček, vedoucí Centra pro sociální a ekonomické strategie a garant Institutu sociologických studií FSV UK. Moderování debaty se ujala Miroslava Vitásková, projektová manažerka Institutu pro politiku a společnost.

Paní Hanzlíková otevřela diskuzi myšlenkou, že „příprava je součást vítězství“, která se poté táhla celou diskuzí jako pomyslná červená nit. Paní Hanzlíková zdůraznila, že je politika stárnutí velice široká oblast a senioři jsou značně heterogenní skupinou, která zahrnuje jak lidi velmi aktivní, kteří se chtějí účastnit politiky apod., tak i ty, kteří potřebují 24 hodinovou péči. Do oblasti přípravy na stáří ale spadají vlastně úplně všichni – od dětí až po důchodce. Je proto třeba vidět tuto problematiku ve vší komplexnosti – výchova, finance, oblast rehabilitace, oblast dostupného bydlení, celoživotního vzdělávání atd. Při této obrovské šíři je zapotřebí začít velmi podrobným strategickým dokumentem s konkrétními opatřeními, cíli i daty, do kterých mají být tyto cíle naplněny.

Podle paní Válkové je nezbytné začít změnou zákona o obcích. Municipalitám by měla být udělena povinnost zajistit péči o seniory a na takto poskytované služby by pak měl stát alokovat peníze. Klíčové při řešení této problematiky jsou tedy tzv. účelově vázané prostředky. Z hlediska aktivizace seniorů je nezbytný osvícený ředitel a smysluplná alokace financí. Při pohledu na to, kolik peněz dáváme např. na sport si musíme uvědomit, že je nutné se za seniory postavit a artikulovat jejich zájmy mnohem hlasitěji, než to děláme nyní.

Profesor Potůček navázal poznámkou, že náš život může jistě začít i po 60 ale zpravidla jen tak, jak jsme jej žili do té doby. Je proto třeba dbát během celého svého života o své tělesné i duševní zdraví. Pan Potůček reagoval na pí. Hanzlíkovou s tím, že má-li mít strategický dokument svůj význam, je nezbytné, aby se stal platnou součástí celého strategického vládnutí. Navíc je třeba reagovat na nové společenské jevy jako je např. vzestup tzv. individualizovaného života. Stát by měl být na důchodový věk těchto individuálně žijících osob připraven. Paní Hanzlíková souhlasila s panem Potůčkem v tom, že boom individualizace bude bezpochyby vytvářet na státní systém velký nápor, např. i v oblasti dostupného bydlení, a v budoucnu tak budeme velmi postrádat fungovaní tradičních vícegeneračních rodin.

Podle profesora Potůčka je velkým problémem české společnosti tzv. ageismus. Třetina mladých považuje lidi v důchodovém věku za přítěž. Jak potom můžeme přimět mladé k tomu, aby o svém životě v důchodu přemýšleli, když oni sami se snaží stáří ze svého života vytěsnit? Generační sounáležitost je něco, co ze společnosti jakoby vyprchává. S tím souhlasila paní Válková, podle níž je třeba aktivně podněcovat mezigenerační solidaritu nejen prostřednictvím jednotlivých projektů, ale rovněž skrze náš systém vzdělávání. To znamená, že by se již na základních školách měly děti učit etice, úctě a respektu ke starším osobám i tomu, jak si vážit jejich práce a znalostí.

Pan Potůček dále uvedl, že k dosažení systémového řešení je zapotřebí aktivní a úzká spolupráce všech politických stran zastoupených v Parlamentu ČR. Ideálem by pak bylo, kdyby byl jeden zástupce z vládní strany pověřen jen a pouze řešením důchodové reformy. Jako takový by pak mohl řešit konkrétní problémy a dojednávat shodu na jejich řešení napříč politickým spektrem. Nezbytné je například přijetí kvalitního zákona o sociálních službách i kvalitního zákona o sociálním bydlení. Paní Válková doplnila, že je nutné, aby se města a obce nezbavovaly svého bytového fondu a tyto byty se mohly opravovat, aby tak vzniklo kvalitní seniorské bydlení.

Moderátorka Miroslava Vitásková hostům následně položila otázku, jaké změny v dané problematice můžeme očekávat v horizontu 10 let s ohledem na fakt, že se podíl seniorů v české populaci bude v čase zvětšovat a proměňovat se budou například voličské preference i úroveň digitální gramotnosti seniorů.

Paní Válková předpokládá, že senioři budou za 10 let nejen jazykově i počítačově vzdělaní, ale budou mít i rozvinutou sociální gramotnost tzn., že budou ve větší míře využívat poradenské služby. Budou tedy více informovaní, aktivní a schopní požadovat to, na co mají nárok. Profesor Potůček míní, že opravdovou výzvou budou výrazně vyšší nároky budoucích důchodců. Ti současní jsou totiž podle něj zvyklí, že se o ně stát až tak moc nestará. Aby se úloha podařila, bude ovšem nutné zajistit kvalitnější život všem.

V závěru se debata vrátila ke svému počátku. Slova se ujal pan Jan Lorman, zakladatel i ředitel spolku Život 90 a bojovník za důstojné stáří, který zdůraznil, že v diskuzi příliš nezaznělo jedno důležité slovo – odpovědnost. Pan Lorman uvedl, že stát je pouze námi vytvořený nástroj, který můžeme využívat, ale neměli bychom se na něj spoléhat. Naprosto nezbytná a stěžejní je totiž osobní odpovědnost každého z nás za svůj vlastní život. Každý se musí snažit vytvořit si takové podmínky pro stáří, jaké chce sám mít. Jak tedy zůstat aktivní i po šedesátce? Náš život musí smysl. Ten ovšem nemůžeme začít hledat až v důchodu. Náš život musí mít smysl během našeho života.