Hosté:

• Markéta Kutilová, novinářka a publicistka, Reportérky.cz
• Miroslav Plundrich, odborný asistent a vysokoškolský učitel na Katedře politologie a mezinárodních vztahů, Západočeská univerzita v Plzni

Situace v Sýrii se v posledních dnech výrazně změnila, což přispívá k rostoucímu napětí nejen v samotné zemi, ale na celém Blízkém východě. Islamistické povstalecké skupiny vedené organizací Haját Tahrír aš-Šám (HTS) zahájily bleskovou a intenzivní ofenzivu proti vládním silám a během několika málo dní došlo k pádu represivního a autoritářského režimu prezidenta Bašára al-Asada, který vládl zemi po dlouhá léta. Sýrie se tak ocitá v neklidném mocenském vakuu, jehož další vývoj může zásadně ovlivnit životy místních obyvatel, ale zároveň její budoucí uspořádání může mít vliv na bezpečnost nejen samotného syrského státu, ale i na geopolitiku celého regionu.

Blízký východ se i v návaznosti na další události nachází v momentu mocenského soupeření nejen vnitroregionálních aktérů, ale i aktérů externích. Spojené státy americké, které si v Sýrii stále drží vojenskou přítomnost, soustředí své úsilí na boj s ISIS, jehož aktivity v poslední době opět do jisté míry sílí. Rusko jakožto největší podporovatel Asadova režimu a Írán jakožto hlavní aktér v podpoře státních i nestátních aktérů v rámci takzvané osy zla stále usilují o udržení svého vlivu v zemi, zatímco Turecko sleduje své strategické a geopolitické cíle na severu Sýrie, včetně boje proti kurdským silám.

Samotné obsazení Damašku proběhlo velmi rychle a pád režimu byl pro mnohé přinejmenším překvapivý. „Rusko v současnosti nejspíše není schopno držet své pozice na Blízkém východě, proto se domnívám, že tomu (pádu režimu) předcházela nějaká dohoda mezi Ruskem a Tureckem, potažmo i mezi Spojenými státy, ale to my nevíme,“ komentuje rapidní vývoj událostí Markéta Kutilová, novinářka a publicistka z Reportérky.cz. Domnívá se tak s přesvědčením, že jinak by armáda podporující Bašára Asada proti HTS bojovala a nesložila zbraně tak jednoduše.

HTS vychází z bývalé frakce úzce napojenou na Al-Káidu až do roku 2017. Miroslav Plundrich, odborný asistent a učitel na Katedře politologie a mezinárodních vztahů na Západočeské univerzitě v Plzni, se k vnitropolitické situaci a fragmentovanému silovému rozložení v Sýrii vyjadřuje výrokem, že nepřítel mého nepřítele je můj přítel, čímž vysvětluje důvod spolupráce i zdánlivě protichůdných frakcí bojujících proti Asadově režimu. „Jde o koalici islamistických milic, kterou významně vojensky i finančně podporuje Turecko,“ doplňuje Kutilová.

Sýrie je stát, jehož teritorium je de facto rozparcelováno mezi jednotlivé milice i jiné státy, včetně například Spojených států amerických na severovýchodě země, kurdských milic na severu a již zmíněná HTS, která nyní po ofenzivě ovládá velkou část zbytku syrského území. „Je to velmi spletitá šachovnice různých aktérů a určitě nebude jednoduché se domluvit,“ dodává Plundrich. Padlý Asadův režim za sebou zanechal zpustošenou zemi. „Sýrie se stala nefunkčním státem již v roce 2011 a to převládá i teď a myslím si, že celistvá Sýrie, aby byla v takových hranicích jako dřív, tak bude velmi těžké toho dosáhnout a bude to stát strašně moc krve a dalších bojů,“ predikuje Markéta Kutilová s tím, že pád Asada zdaleka neznamená svobodu a mír – ještě není dobojováno. Paradox v Sýrii je i takový, že menšina šíitů, což byl právě Asadův režim, ovládal sunnitskou většinu syrského obyvatelstva. To ještě zintenzivňovalo pnutí a povstalecké tendence v zemi. Navíc je Sýrie multietnický stát, na což navazuje moderátor Filip Lukeš otázkou, zda se obyvatelé Sýrie cítí jako jeden národ a zda je zde přítomná syrská identita, která by přispěla ke sjednocení země a uklidnění vnitropolitické situace. „Ti lidé se považují za Syřany, vždy jsem tam cítila hrdost na syrský národ a historii a na to, že si vybojovali nezávislost na francouzské kolonizaci. Většina Syřanů má tuto hlubokou syrskou identitu v sobě,“ odpovídá Kutilová s tím, že ale důrazně rozlišují, zda jsou šíité, sunnité či například křesťané, ale zároveň spolu dokážou většinově fungovat.

Samotnou kapitolou je i v úvodu nastíněná geopolitika Blízkého východu a její současný vývoj, který má dopad i na budoucí směřování Sýrie. Jedním ze zásadních aktérů je i stát Izrael, který krátce po pádu Asadova režimu podnikl sérii masivních leteckých útoků na syrskou vojenskou infrastrukturu. „Izrael dlouhodobě na Blízkém východě operuje s tím, jestli jsou to oni a jejich přežití versus osa odporu, jejíž součástí byla i Sýrie,“ doplňuje Plundrich s tím, že tyto masivní útoky byly uskutečněny jako preemptivní úder pro posílení izraelské národní bezpečnosti. Podobné kroky uskutečnily i Spojené státy americké za cílem paralýzy potenciálního vzestupu ISIS v Sýrii, který by mohl využít současného mocenského vakua a znovu konsolidovat svou moc a vliv. Další významnou roli hrál Írán, u kterého se Markéta Kutilová domnívá, že to v Sýrii do jisté míry nyní vzdal a bude se soustředit na podporu libanonského Hizballáhu a Hútíů v Jemenu. „Ztráta Sýrie znamená pro Írán obrovské oslabení, protože přes Sýrii vedly trasy, přes které Írán Hizballáh zásoboval. O to všechno teď přijdou, ale věřím, že si najdou jiné cesty.“

Mnoho vnitropolitických aktérů, ještě větší množství regionálních státních i nestátních aktérů a mocenské zájmy různých globálních hráčů – takový je Blízký východ. Miroslav Plundrich tímto trefně popisuje spletité vztahy v regionu. Někteří akademici hovoří i o takzvané studené válce na Blízkém východě mezi Saúdskou Arábií a jejich spojenci versus Írán a jejich spojenci. „Blok Íránu utrpěl v posledních měsících velmi značné ztráty a porážky,“ komentuje Plundrich s tím, že do celé této šachovnice se významně zapojuje i Turecko a geopolitické ambice prezidenta Erdogana. „Erdogan se vzhlédl v takzvaném Pax Ottomanica nebo neootomanismu a chce hrát na Blízkém východě roli regionální mocnosti.“ Na základě této reality Plundrich predikuje, že právě turecké ambice mohly být v pozadí pádu Asadova režimu. Současné události nejen v Sýrii, ale na celém Blízkém východě jsou tak možná začátkem překreslování mocenského rozložení v regionu a potenciálního vytváření nového regionálního řádu.