Tradice české měnové politiky
Dne 18. října 2017 pořádal Institut pro politiku a společnost ve spolupráci se společností Deloitte veřejnou debatu s názvem Tradice české měnové politiky. Akce se konala při příležitosti nadcházejćich oslav dvaceti pěti let samostatné české měny.
Diskuze byla rozdělená do dvou hodinových panelů. První panel moderoval pan Jan Macháček, předseda správní rady Institutu pro politiku a společnost, moderování druhého panelu se zhostil komentátor Lidových novin Jan Klesla. Naše pozvání do první části debaty přijal Jan Kotrba, předseda české pobočky Deloitte, dále zakladatel 6D Academy – bývalý generální ředitel České spořitelny a více guvernér České národní banky Pavel Kysilka a v neposlední řadě ekonom Pavel Racocha, bývalý člen bankovní rady České národní banky. V druhém panelu byli našimi hosty a řečníky paní Helena Horská, hlavní ekonomka Raiffeisenbank a.s., Lubomír Lízal, bývalý člen bankovní rady České národní banky a Oldřich Dědek, člen bankovní rady České národní banky.
V prvním panelu jsme měli možnost zavzpomínat na zrod české koruny, měnovou odluku a na to, jak se osvědčila inflace, konvertibilita a stabilita koruny ve srovnání s měnami sousedních států ve středoevropském regionu. Došlo i na hodnocení činnosti České národní banky.
Začátek diskuze byl věnován otázce zrodu samostatné české měny, respektive otázce měnové odluky a toho, jakým způsobem se od sebe měly lišit česká a slovenská koruna. Pavel Kysilka poukázal na rok 1990 až 1992, kdy Československo stálo na „rozcestí“ a kdy bylo nutné vybrat si nový ekonomický řád. V září 1990 projednalo a schválilo Federální shromáždění předložený reformní program, jehož cílem byla transformace tržní ekonomiky. V otázce měnové politiky byla zcela stěžejní činnost ČNB, která svými opatřeními zajišťovala stabilitu koruny v Československu. Rok 1992 byl rokem rozsáhlých příprav na zavedení samostatné měny. Pan Kysilka následně navázal na 8. únor 1993, kdy proběhla měnová odluka, při které z původní koruny československé vznikly dvě národní měny: koruna česká a koruna slovenská. Oficiálnímu završení měnové odluky předcházelo čtyřdenní období kolkování československých bankovek.
Pan Racocha diskuzi navázal svým komentářem na téma bankovního dohledu v 90. letech a širším hodnocením české měnové politiky 90. let v porovnání s jinými státy Evropy, především z hlediska měnové stability. Pavel Racocha zdůraznil rok 1990, kdy prošlo české bankovnictví velkou změnou a kdy došlo k přeměně jednostupňového bankovního systému ve dvoustupňový tržní bankovní systém. V porovnaní s jinými zeměmi české banky poskytovaly dlouhodobé úvěry s fixací na 4-5 let. V průběhu let 1992 a 1993 se výrazně znásobil počet podniků a podnikatelů. Výrazným problémem bylo ovšem velmi složité nastavení účetnického systému.
Druhý panel byl věnován velmi nedávné minulosti české monetární politiky, zejména měnovým intervencím ČNB, současnému stavu české koruny i otázce možnosti přistoupení České republiky k jednotné evropské měně.
Na začátku panelisté hodnotili nedávné měnové intervence České národní banky. Helena Horská podotkla, že ČNB kurzovým závazkem překročila mantinely své běžné měnové politiky a začala ovlivňovat samotnou strukturu ekonomiky ČR. Na druhou stranu byly podle ní kroky centrální banky v čase, kdy fiskální politika šlápla na brdzu, v zásadě pochopitelné. Výsledkem této politiky pak byl dovoz deflace do země. Lubomír Lízal si naopak myslí, že když fiskální politika dojde na pokraj svých limitů, tak nevyhnutně nastupuje politika měnová, která je ovšem citlivější. Když se podíváme na reálnou konvergenci zemí EU, tak zistíme, že ty státy, které přijaly euro, automaticky nekonvergovaly k německé ekonomice. To je důkaz toho, že konvergence je silně propojená s domácím výstupem. Oldřich Dědek také poznamenal, že největší výhoda eura je ta, kterou my nemůžeme vidět, jelikož v čase, kdy je Evropa zasažená krizí, nemohou státy eurozóny vést měnové války v podobě konkurenčních devalvací. Na evropském jednotném trhu jsou veškeré subvence či dovozní přirážky zakázané, ale ČNB využila možnost zvýšit konkurenceschopnost pomocí kurzových intervencí.
Další otázka sa týkala zhodnocení intervencí v souvislosti s hospodářskym růstem, který česká ekonomika zažila. Helena Horská zdůraznila, že politika slabé koruny vedla k vytvoření 60 tisíc pracovních míst. Nicméně byly tím podpořeny také firmy, které byly schopné produkovat jen se slabou korunou. Práce pro ně ale byla velmi nákladná, a tak česká ekonomika rostla na základě levné pracovní síly. Podle Lubomíra Lízala kurzový závazek naopak nezpůsobil zakonzervování ekonomiky, ale propíchnul jakousi bublinu racionálních očekávaní, což se projevilo v tom, že podniky začaly investovat. Oldřich Dědek zastává rovněž názor, že kurzový závazek neprědstavuje zásah do struktury ekonomiky, ale spíše nástroj pomoci v ekonomicky těžkých chvílích, jakou byla například ekonomická krize v roce 2009. Tento nástoj by se ovšem neměl stát součástí běžné praxe centrální banky.
K otázce připravenosti České republiky na přijetí eura konstatoval Oldřich Dědek, že z ekonomického pohledu už dávno splňujeme podmínky pro jeho zavedení. V současnosti je tedy prioritou vyřešení některých politických otázek, zejména v ohledu budoucnosti eurozóny. Co se týká připravenosti občanů, důležitá je intenzivní debata s veřejností a dobrým vodítkem pro politiky můžou být také průzkumy eurobarometru. Dle Lubomíra Lízala je otázka spíše politická: Kdo ponese náklady na konvergenci? Jestliže chce ČR dohnat EU-12, tak má dvě teoretické možnosti: kurzový a cenový kanál, nebo v případě, že nemáme vlastní měnu, je k dispozici jenom cenový kanál, tedy inflace. Helena Horská míní, že po kurzovém závazku je česká ekonomika na jiné úrovni než ekonomiky okolních států, a proto jsou potřebné jiné nástroje, například vnitřní cenová hladina. Přijetí eura by měl podle jejích slov předcházet domácí úkol a to zavedení ekonomiky s vyšší přidanou hodnotou, která bude schopná absorbovat budoucí růst nákladů a přizpůsobit vzdělávání na budoucí ekonomiku.